Počátek roku přinesl v USA meziroční pokles prodeje aut o čtyřicet procent. To je jistě pro automobilový průmysl těžká rána. Přes 17 miliard dolarů už dali američtí daňoví poplatníci svým automobilkám povinně ze svých kapes jako trest za to, že jim své peníze nedali dobrovolně při nákupu auta, a stejně to nestačí.

Miliardy od Američanů nestačí k tomu, aby auta zlevnila natolik, aby si je titíž Američané koupili. Že je to celé bláznivé? Jistě. Pod záminkou toho, že automobilový průmysl je tahounem celé ekonomiky a váže na sebe statisíce dalších pracovních sil, se peníze vydaly na pochod Amerikou. Ne, žádný zásah vlády nové peníze nevytvoří. Jen je nuceně přesune z místa, o kterém jsou byrokraté přesvědčeni, že to je místo špatné, na místo, které je podle nich dobré. A když to nefunguje, závěr byrokratů je: ještě více peněz je třeba poplatníkům sebrat a pak rozmístit podle našich moudrých plánů. Tím méně jim zbude pro jejich vlastní rozhodování, protože by se třeba rozhodli špatně.

Pojďme ale na začátek celého jevu. Prodává se méně aut. Jaký je přímý projev této skutečnosti? Ne ve fabrikách, které dosud měly až příliš snadný odbyt. Jak se to projevuje u zákazníků? Jak tvrdě na ně dopadla skutečnost, že si v posledních měsících koupili o 40 procent méně aut? Musí teď chodit pěšky dvacet mil na nákup? Nedostanou se kvůli nedostatku aut do práce či do nemocnice? Nastala éra izolace amerických venkovských rodin, protože nemají v čem jezdit?

Nikoli, reálně nenastalo vůbec nic. Američané v čem jezdit mají, kdo auto potřebuje, ten ho má. Jen se trochu zpomalilo vyhazování ještě velmi dobře sloužících aut pouze kvůli novému modelu s hezčími klikami od zavazadlového prostoru.

Je takové zpomalování jev dobrý nebo špatný? To může posoudit jen zákazník. A ten posoudil, že zatímco dříve mu dělalo dobře mít nové kliky od kufru, teď už mu ten pocit nestojí za to. Má totiž jiné starosti, jiné preference. Nové auto rok dva počká. Dotkne se odložený nákup jeho životního stylu či snad dokonce životního standardu? Téměř vůbec. Dotkne se asi životního standardu zaměstnanců automobilek, dosud dobře se živících touhou vyměnit auto jen proto, že to nové má hezčí kliku od kufru.

Je několik způsobů řešení této „zoufalé situace“. Pracovní síly, investice, materiál a energie dosud věnované na kontinuální výměnu vozového parku kvůli novějším klikám od kufru se přesunou tam, kde existuje reálnější poptávka. Prostě by se kapacity alokovaly racionálnějším způsobem. To by bylo skvělé, to by se i ekologům muselo líbit.

Nebo by část kapacit omezila svou produkci nových klik a počkala si na příští éru hladu po nich. Takové čekání ovšem něco stojí a vydrží ho jen někdo. Ale přeci jen čekání stojí méně než ten poslední způsob. Poslední, ale vládami nejmilovanější.

Tím je, že se zákazníkům, kteří přeskupili své priority od nových klik jinam, násilím vytáhnou z kapes peníze právě na výrobu oněch nových klik, ty tím zlevní, budou ještě hezčí a zákazníci tak upustí od přeskupení svých priorit a vše půjde postarém. Prostě si na levnější kliky zákazník pěkně připlatí. Výrobci klik budou spokojeni a nebudou muset hledat jiný způsob, jak oslovit svobodně se chovajícího zákazníka. Ten jim totiž své peníze dá nesvobodně ve formě státních programů na záchranu průmyslu.

A jestli mu ani potom nedojde, že se má v zájmu vlasti rozloučit se svým dosud dobře sloužícím autíčkem, vymačkne z něj vláda další peníze, ze kterých mu část vrátí, když to autíčko sešrotuje (a bude tím potřebovat nové). Aby se to vládě lépe obhajovalo, bude tvrdit, že to dosud hezky sloužící autíčko víc kouří, zatímco to s novými klikami od kufru prý už tolik kouřit nebude. Že se kvůli tomu bude víc kouřit někde ve fabrikách při šrotování a při zbytečné spotřebě další energie a dalších materiálů na výrobu statku podle zákazníka velmi nenutného, to už se mu neřekne.

A v tomhle blázinci žijeme.

psáno pro iDnes