(recenze knihy Johana Norberga)

Jen málokdy se stane, že kniha, kterou sepsal ekonom, týká se ekonomických otázek, vyjadřuje se k ekonomické podstatě jevů a má význam pro studium ekonomie, je zároveň knihou, o níž by se dalo říci, že by ji měli číst (možná především) neekonomové. Přesně to platí o knize švédského ekonoma Johana Norberga (nedávno na pozvání Liberálního institutu hostoval také v Praze) s lakonickým názvem Globalizace.

Kniha se zabývá vztahy mezi ekonomickými příčinami a společenskými dopady naší éry, které (někdy s obavou v hlase) říkáme zjednodušeně globalizace a která se vyznačuje pokračující internacionalitou a všeprostupností zdrojů, kapitálu, pohybu zboží a pracovních sil. Autor konstatuje, že mezi bohatstvím zdrojů a bohatstvím příslušné země, kde se zdroje nachází, není nikdy nutně přímá úměra. Protože k prosperitě společnosti musí být vytvořeny společenské podmínky. Předně zajištěny všechny základní svobody. Mezi ně rozhodně svobody ekonomické (volný pohyb zboží, kapitálu a lidí) určitě patří především, byť nejsou jediné. Norberg přidává svobodu a rovnoprávnost v přístupu ke kulturním statkům, svobodu slova a mínění a řadu jiných svobod patřících spíše do humanitní sféry, kterou někteří intelektuálové (za všechny jmenujme třeba Václava Havla) rádi staví do opozice proti sféře ekonomické. Je to totiž tím, že podobní myslitelé zásadně nedoceňují humanitní podstatu ekonomie, která je nejen vědou o hmotných statcích a vztazích mezi nimi, ale především vědou o lidské společnosti – a vlivem hmotných statků na ni, jakož i vlivem společenské dynamiky zpět do materiální sféry. Tato komplexnost úzce vyhraněným intelektuálům z řad filosofů nebo umělců schází, protože mnohdy sami oním druhým rozměrem, materiální stránkou světa opovrhují, považují ji za druhořadou a méně důležitou.

Johan Norberg ale ve své knize velice přesvědčivě dokazuje, že jedno bez druhého nedává žádný smysl, a už vůbec neplodí společenskou – nikoli jen ekonomickou – prosperitu. Norberg třeba píše:
„Hovořím o kapitalismu, nehovořím výslovně o ekonomickém systému vlastnictví kapitálů a investičních možnostech. Takové věci mohou existovat i v řízených ekonomikách. Hovořím o liberální tržní ekonomice se svobodnou konkurencí, která se zakládá na právu člověka využívat své vlastnictví a na svobodě vyjednávání, uzavírání smluv a zahajování podnikatelských aktivit. Bráním tedy ekonomickou svobodu jednotlivce. Kapitalisté jsou nebezpeční v okamžiku, kdy místo aby prostřednictvím konkurence usilovali o zisk, spojí své síly se státem. Je-li stát diktátorský, mohou se korporace zcela jednoduše účastnit porušování lidských práv, tak jak se to dělo v případě několika západních ropných společností v afrických státech. Stejně tak kapitalisté, kteří se vemlouvají v přízeň politické moci ve snaze získat výhody a privilegia, nejsou skutečnými kapitalisty. Naopak. Takoví kapitalisté jsou pro svobodný trh hrozbou. Je třeba je kritizovat a jejich snahy mařit. Obchodníci často chtějí hrát politické hry a politici si chtějí hrát na obchodníky. Ekonomika, v níž si podnikatelé a politici popletli své role, není ekonomikou tržní, nýbrž ekonomikou smíšenou. Svobodný kapitalismus existuje jen tehdy, provádí-li politici liberální politiky a podnikatelé se drží obchodu.“

Tato slova jistě mnohému čtenáři připomenou hlavní nemoc českého prostředí posledních možná osmi, možná více let. Prorůstání ekonomické a politické sféry přináší zemi prosperitu jen umělou, efekty jen krátkodobé, zato plodí korupci a podobné společenské choroby, jejichž trvání dalece přesahuje trvání stavu, který jim dal vyrůst. Přetrvávají totiž v psychické setrvačnosti lidí zařazených do toho nemocného systému. Je ale třeba dobře vidět, z čeho nemoc vyrostla, než se ji pokusíme efektivně léčit.

A ještě jeden citát z Johana Norberga závěrem:
„Podobně jako mnoho ostatních liberálů i já sdílím názor francouzského socialistického předsedy vlády Lionela Jospina, že musíme mít ,tržní ekonomiku a nikoli tržní společnost´. Neusiluji o to, aby ekonomické transakce nahradily všechny ostatní mezilidské vazby. Usiluji o svobodu a dobrovolné vztahy ve všech oblastech. V kultuře o svobodu projevu a svobodu tisku, v politice o demokracii a panství práva, ve společenském životě o právo žít dle vlastních hodnot a stýkat se s lidmi dle vlastního uvážení a v ekonomice o kapitalismus a svobodné trhy. Nedomnívám se, že bychom měli na vše lepit štítky s cenami. Věci, které jsou v životě důležité, jako je láska, přátelství či vlastní způsob života, nelze vyjádřit peněžní částkou. Ti, kdo věří, že podle liberálů jednají lidé vždy tak, aby maximalizovali svůj příjem, neví nic o liberálech. A liberálové, kteří si toto o lidech skutečně myslí, zase neví nic o podstatě člověka.“

(Psáno pro Česká média)