Trumpův tým prosazuje opětovné rozdělení bank na komerční a investiční
Jedním z témat amerických voleb je možnost opětného rozdělení bank na komerční a investiční, které prosazuje Trumpův tým. O co jde?
Kdekdo znal před rokem 1999 rozdíl mezi bankami v USA a v Evropě. V USA jsou rozděleny na komerční a investiční. Komerční banky přijímají vklady a poskytují úvěry jednotlivcům i podnikům. Investiční banky zprostředkují emise cenných papírů a provozují služby spojené s obchodováním na burze. Je tomu tak od roku 1933, kdy v důsledku Velké hospodářské krize senátor Carter Glass a poslanec Henry Steagall prosadili zákon, který odděluje tyto činnosti.
V Evropě žádný podobný zákon nebyl přijat. Evropské banky bývají zpravidla univerzální: vklady, úvěry, burzovní operace, vše pod jednou střechou.
V roce 1999 Spojené státy přijaly další zákon pojmenovaný po svých původcích: Gramm-Leach-Bliley. Definitivně zrušil oddělení úvěrových a burzovních aktivit. O osm let později přišla krize. Mohou za ni oni tři zmínění pánové? Mělo by komerční a investiční bankovnictví být opět odděleno? Možná ano, možná ne. Podívejme se na argumenty obou stran.
Dlouhý život bez velké krize
V první řadě ani Spojené státy, ani Evropa nezažily během let 1945–2007 žádnou velkou bankovní krizi. Jistě, Amerika měla menší krizi spořitelen v 80. letech, ta však ani nezpůsobila hospodářskou recesi. V Evropě proběhla skandinávská bankovní krize v letech 1990–1992, ale její význam byl pouze regionální a následky rychle vyřešené. Podle těchto zkušeností nemá oddělení či sloučení různých finančních aktivit pro stabilitu bankovnictví význam.
To tvrdí i senátor Phil Gramm: „Kdyby zákon Gramm-Leach-Bliley byl skutečným problémem, finanční krize by už dávno začala v Evropě, kde nikdy neměli Glassův-Steagallův zákon.“
Logické. Jenomže v Evropě začala bankovní krize zhruba rok po USA, ale doposud není uspokojivě vyřešena. Naopak: dramatická situace v italských bankách čeká na vyřešení, v problémech je i Portugalsko, potenciálně Švédsko, a dokonce Německo.
Za druhé, americká finanční krize měla jiné příčiny než burzovní spekulace. Krize vznikla proto, že hypotéky se masově poskytovaly žadatelům se špatnou kreditní kvalitou. Tyto hypotéky pak byly sekuritizovány (tj. převedeny na cenné papíry) a prodávány na volném trhu. Nicméně tento proces neměl nic společného se zrušením Glassova-Stegallova zákona. Banky, které vznikly fúzemi investičních a komerčních bank, byly naopak během krize odolnější, uvádí ekonom Mark Calabria.
Banky proti diskriminaci
Za třetí, existuje hypotéza, že za hypoteční krizi může úplně jiný zákon: Community Reinvestment Act z roku 1977 ve znění novely prosazené Billem Clintonem v roce 1995. O co šlo?
Clintonův ekonomický poradce Robert Rubin tehdy tvrdil, že zákon by měl pobízet banky, aby odstranily diskriminaci. Banky mívaly mapy měst, kde určité čtvrti byly označeny červenou tužkou a prohlášeny za příliš rizikové, než aby se vyplatilo poskytovat v nich hypoteční úvěry. Logika Demokratické strany byla zřejmá: zakážeme diskriminaci podle území, stejně jako jsme zakázali diskriminaci podle barvy pleti. Obyvatelé vyloučených lokalit si budou moci brát hypotéky, zlepší se jejich životní úroveň, vzrostou ceny nemovitostí. Všichni se budou mít dobře. I banky.
Odpůrcem zákona byl ekonom William Niskanen, který tvrdil, že zákon omezí tvorbu úvěrů a poškodí hospodářský růst.
Výsledek? Mýlili se oba, Rubin i Niskanen. Zákon neomezil tvorbu úvěrů, neboť banky jej pojaly jako obchodní příležitost. Během pár let se jim zalíbilo půjčovat „nikoli nejkvalitnějším“ klientům, jak zní doslovný překlad anglického slova „subprime“.
Zejména po poklesu úrokových sazeb kolem roku 2002 se organizovaly semináře a konference na téma „Jak správně půjčovat ne tak úplně prima klientům“. Objemy úvěrů rostly, stejně jako ceny nemovitostí. Jenomže růst cen domů – který ekonomové považují za příznivý signál – měl zároveň za následek horší dostupnost bydlení. Chudší Američané, stejně jako imigranti bez občanství nebo dokonce bez povolení k pobytu, si museli brát stále větší hypotéky. (Ano, americké banky ve velkém půjčovaly i nelegálním imigrantům.) Pak se situace prudce změnila k horšímu. Zbytek historie známe. Poučení: politika by neměla zasahovat do byznysu. I když je motivována dobrými úmysly.
A měly by být velké banky rozděleny? Možná ano. Ale velké banky jsou především evropským, nikoli americkým problémem. Německá Deutsche Bank měla v roce 2012 bilanční sumu velkou jako 75 procent HDP Německa. Pak ji čekala těžká léta a její budoucnost je nejistá. Amerika má velké štěstí, že její komerční bankovnictví je méně významné a více rozptýlené, než je tomu v Evropě.
Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 29.7.2016