Zděšení zachvátilo toho, kdo počátkem devadesátých let velmi ovlivnil tzv. ekonomickou transformaci po česku a samolibě se culil, kdykoliv byl tento paskvil nazýván „Klausova ekonomická reforma“. Tady jsou kořeny, ze kterých vyrůstaly a nadále rostou problémy. které se dařilo šikovně kamuflovat zejména proto, že projídání státu mělo politické krytí. Samozřejmě, že tohle všechno není nic jiného nežli póza. Hradní pán není hlupák a moc dobře ví, jak to funguje a fungovalo. Je třeba říci, že ti, kdo se prodrali k moci poté, si počínali ještě zběsileji a pro změnu kurzu nehnuli prstem.
Český pseudokapitalismus, který se skutečným kapitalismem západního střihu dodnes není kompatibilní, byl změtí polosocialistických reforem, nedotažených kroků a enormních hospodářských ztrát. Na provedení skutečných reforem totiž „nebyla politická vůle“. Přeloženo – na skutečné a zásadní změny byli páni politici v první řadě srabi. A dál pro svoje pohodlí začali národu předvádět virtuální prosperitu, za kterou jim národ měl být při volbách vděčný. A ono to fungovalo. Nebylo to zadarmo. Stálo to projedené výnosy z privatizace státního majetku,projedený důchodový fond naspořený za generace, projedené pohledávky v zahraničí a ještě zbyly dluhy odhadované úhrnem dnes na – bratru – 3,5 bilionu korun.
Naše ekonomika není a nikdy nebyla žádný středoevropský dravec, za kterého ho politici lidu rádi prezentovali, a náš ekonomický výkon je ve srovnání s tím opravdu vyspělým světem velmi tristní. Prostě je to tak. A svět to ví.
To, co se dosud dařilo – léta trvající životní úroveň, na kterou si naše společnost zvykla, a přitom si na ni nedokázala vydělat -, končí. Projedené a prošustrované zdroje z fondů a zdrojů vytvořených minulými generacemi byly navíc doplňovány inkasem peněz získaných prodejem státních dluhopisů a státních pokladničních poukázek, a to přesto, že se za ně postupem času tržilo stále méně, neboť zájem investorů o tyhle popsané ceduličky neustále klesal. Samozřejmé jsou i dluhy státu a firem v zahraničí. Věc se má tak, že už není chuť nám půjčovat. Banky jsou všeobecně opatrnější, protože i jim jde o krk.
Varující je fakt, že jsme zatím z dluhů splatili v podstatě jen úroky a ty dosáhnou během roku či dvou hodnoty kolem jednoho sta miliard korun ročně. Stát financují i penzijní fondy, které nakupují „cenné“ papíry vydávané státem na krytí jeho „potřeb“. Zdroje vysychají. Stát si chce půjčovat už rovnou od občanů, třebaže už jejich peníze uložené v nejrůznějších fondech a finančních institucích dávno využívá. Jenže „potřeby“ rozhazovačného státu nemají hranice, a na další už není kde vzít.
Skuhrání, že stát může ovlivnit jen asi 80 procent výdajů, ostatní jsou výdaje obligatorní, má sice racionální základ, ale člověk si řekne zaplaťpánbůh za to! Když si beze studu – krize nekrize - v pohodě porcují každoročně svého medvěda, ať to stojí co to stojí, je jasné, že takovýmto zástupcům lidu naše peníze do rukou nepatří. A čím jich budou mít k dispozici méně, tím líp. Dokud se nenajde někdo, kdo v tom konečně udělá pořádek,
Schválně: která z partají se ve volebních agitkách pokusí říci, jak se vypořádá s rostoucím zadlužením ČR a kde se vezme na splácení jistiny – čili těch vypůjčených peněz? Odklady totiž zdražují nesplácené půjčky stejně, jako když se s dluhy potýká každý dlužník, který není schopen splácet. .
Finančně ekonomická krize pochopitelně vede ke zvýšené progresi všeho, co tady léta přetrvává a co nám reformátoři založili do vínku. Vědomé a programové odsouvaní řešení nepříjemných a nepopulárních chronicky známých problémů nahradilo po roky praktikované populistické žití na dluh. Proto jakákoliv zděšení těch, co se před léty holedbali svojí genialitou a oblbovali národ tlachy o pacientovi, který po operaci relaxuje. ačkoliv z něj stříkala krev na všechny strany, to je farizejství nehoršího ražení.
O vrcholné ignoranci, která se trvale opakuje z roku na rok, svědčí v daných konsekvencích i to, že každoroční státní rozpočet republiky se po schválení Poslaneckou sněmovnou stává zákonem. A zákon je prý svatý. Jak je to se svatostí zákonů v ČR, si jistě každý dělá obrázek sám ze dne na den. Ale pokud jde o zákon o státním rozpočtu, tak ten neplatí už v době vyhlášení. A to proto, že jde vždycky o vykonstruovaný a politicky dohodnutý patvar, který nelze splnit a jen se čeká, jak to doopravdy dopadne. O technologii vyrábění státního rozpočtu na míru podle politické objednávky ví, shodou okolností nejvíc, momentální pan ministr financí.
Co z toho všeho vyplývá? Dluhy musí splatit nastupující generace, a to nejlépe ve formě všeobecné drahoty a zpoplatnění kdečeho. Samozřejmě, že se sníží životní úroveň. Anebo alespoň se její růst podstatně zpomalí pro většinu obyvatel. Může se stát i to, že se jednorázově sníží platy státním zaměstnancům, lékařům, učitelům, výzkumníkům atd. Jednorázově se sníží i přiznané důchody o x procent. Nebo se provede kombinace všeho. Každopádně se znehodnotí i tak nijak moc silná koruna. Prostě bude platit míň. Na euro už rovnou můžeme alespoň na dalších osm let zapomenout.
Jak moc se nám ten náš velký porevoluční mejdan na dluh prodraží, poznáme v následujících 4-5 letech. Jedeme v tom totiž všichni.