Ke konci volebního období je čas na hodnocení ekonomické politiky vlády ČSSD. Když Bohuslav Sobotka nastupoval před třemi a půl lety do čela ministerstva financí, požádal o spolupráci několik mladých ekonomických teoretiků. Mezi nimi byl i Ondřej Schneider, který je považován za jednoho z největších českých odborníků na veřejné finance a mimo jiné přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Tým ekonomů vytvořil vizi hospodářské politiky, jejímž cílem bylo mimo jiné vyvést státní rozpočet z deficitu. Výsledný ambiciózní projekt „Reformy veřejných financí“ se stal jedním z klíčových témat v začátcích působení Bohuslava Sobotky na postu ministra financí.

Kamenem úrazu se ukázalo být několik sociálně citlivých bodů, které reforma nutně musela obsahovat: snížení minimální mzdy, liberalizace zákoníku práce a zvýšení hranice pro odchod do důchodu. Tato potřebná opatření neprošla ideologickým filtrem ČSSD. Ze vznešené vize tak nezbylo téměř nic: „Bohužel, naprostá většina lidí v sociálnědemokratické vládě nechápe základní věci, takže to celé vyšumělo. Sobotka si u sebe nechal z týmu dva lidi, kteří mu měli pomoci s torzem, které by bylo politicky průchozí. Já zůstat nechtěl, hlavně proto, že začal dělat věci, s nimiž jsem nesouhlasil.” Tak odůvodňuje Schneider své rozhodnutí ukončit spolupráci s ministrem Sobotkou.

Po třech letech růst dluhu stále pokračuje, přesto nutno dodat, že alespoň rychlost zadlužování klesá. Ministerstvo argumentuje srovnatelnou mírou zadlužení většiny západoevropských zemí i USA a skutečností, že současné zadlužení splňuje maastrichtská kritéria. To však jen poukazuje na fakt, že zadlužování státních rozpočtů se stalo celosvětovým problémem, tento argument rozhodně nelze brát jako obhajobu stávající situace. Tendence k zadlužování ve většině případů vyplývá z populistické rozhazovačné politiky s tím, že dluhy zaplatí později někdo jiný. Někteří dokonce k obhajobě zneužívají keynesiánskou ekonomickou teorii, která tvrdí že vládní výdaje akcelerují ekonomiku a je možné si na ně v době krize půjčit. I sám Keynes však říká, že v době hospodářského růstu je třeba dluhy splácet.

Současná ekonomická prosperita by k tomu byla dobrou příležitostí. HDP roste neočekávaným tempem, spotřeba domácností stoupá, inflace je pod kontrolou. Neochota splácet dluh je velkou promarněnou příležitostí. Přitom je zřejmé že českou ekonomiku nečekají jednoduché časy: česká populace stárne nejrychleji ze všech nových členských zemí EU, tlak na státní rozpočet se tedy bude stupňovat. Pokud budou politici nadále váhat s provedením nezbytných reforem zdravotnictví a důchodového systému, čekají českou ekonomiku zlé časy. Důsledky dnešní fiskální politiky se budou ad hoc řešit zvyšováním daňových sazeb, což povede k poklesu produkce, a tedy zpět k snižování daňových příjmů. Ke všemu můžeme v budoucnosti očekávat oslabení spotřebitelské poptávky v důsledku současné paralelní tendence lidí k životu na dluh. Spolu se současnou masovou výstavbou tyto trendy připomínají situaci před Velkou depresí 30.let. Dnes katastrofa takového rozměru již nehrozí, zejména kvůli mnohem vyspělejším mimopolitickým ekonomickým institucím, jakou je zejména zdravě fungující nezávislá centrální banka. Je ale zřejmé že situaci je třeba aktivně a co nejdříve řešit.

Na závěr tedy možné východisko: Ondřej Schneider navrhuje řešit situaci „zákonem vyhlašujícím, že státní rozpočet nesmí být deficitní; tak je to v řadě států americké unie. Anebo by šlo vytvořit nějakou hlídací instituci jako třeba Pakt stability a růstu v EU... Principem je, že nějaká - na politice nezávislá - instituce na způsob centrální banky by říkala, kolik může být schodek státního rozpočtu.”

Autor je studentem Institutu ekonomických studií FSV UK