Evropský konzument médií žije zhusta v představě, že Spojené státy trpí vleklou hospodářskou krizí, která trvá od pádu Lehman Brothers v září 2008. Tyto představy jsou živeny každoročními zprávami o rozpočtových problémech federální vlády. Že se USA pohybují na hraně bankrotu, se stalo faktoidem, který se zabydlel v povědomí mnoha Evropanů. Občanů i politiků. Evropané ovšem přes slova nevidí čísla. Podle posledních údajů americká ekonomika rostla o 4,1 procenta ve třetím čtvrtletí 2013 (oproti předchozímu čtvrtletí v anualizovaném vyjádření). Která evropská ekonomika se může pochlubit něčím podobným? To ještě není všechno. Zisky amerických podniků vzrostly ve srovnání s předkrizovým obdobím o 61 procent. Kdybychom je srovnávali s obdobím po krizi, rostly dokonce o 115 procent!

Americká bankovní krize je již dávno vyřešena - pro případ, kdyby to někomu ušlo. Onehdy zkrachovavší specializovaná hypoteční banka Fannie Mae splácí federální vládě záchrannou půjčku. Zatím vyplatila vládě 185,3 miliardy dolarů z celkové sumy 187,5 miliardy.

Barack Obama by byl ekonomicky velmi úspěšným prezidentem, kdyby nebylo dvou věcí. První z nich je stále nevyřešený problém financování potřeb federální vlády. Druhou je pracovní trh. Podíl ekonomicky aktivních Američanů poklesl pod 63 procent, když vrcholné hodnoty přes 67 procent dosahoval koncem 90. let. Nicméně Američané se mohou utěšovat faktem, že jejich ekonomická čísla jsou stále daleko lepší, než je běžné v Evropě. Až na jednu významnou výjimku.

Německá exportní supervelmoc

Touto výjimkou je světová exportní supervelmoc; nikoli Čína, ale Německo. Německo je jediná ekonomika na světě, která je schopna docílit takřka stejně velkého přebytku obchodní bilance jako Čína. Stačí k tomu ovšem 82 milionů obyvatel, zatímco Čína jich k dosažení stejného výsledku potřebuje 1351 milionů.

Takováto výkonnost bere dech. Zároveň sděluje cosi o konkurenceschopnosti a technické kvalitě výroby. Německo názorně ukazuje, že i s vysokými mzdami a navzdory vysokým daním je možné postavit se zbytku světa a vyhrávat. Ale jak je to možné?

V první řadě, kořeny německého ekonomického úspěchu sahají až k pruskému císaři Bedřichu Velikému. Kladl důraz na vědu, kulturu, náboženskou toleranci, ekonomickou svobodu a efektivní státní správu bez korupce. Díky tomu se Prusko stalo velmocí a postupně pohltilo zbytek Německa.

"Vládce je první osobou státu," napsal Bedřich Veliký v roce 1752. "Je dobře placen, aby mohl udržovat důstojnost svého úřadu. Ale vyžaduje se od něho na oplátku efektivní práce ve prospěch státu." Takto cituje Bedřicha Velikého britský historik Niall Ferguson ve své knize Civilizace.

Fakt, že většina německých vlád (s jednou podstatnou výjimkou) respektovala tento princip, představuje fundament německé prosperity. Z novější historie lze uvést odpuštění většiny německých válečných dluhů na Londýnské konferenci v roce 1953. Zatímco Británie a Francie nesly válečný dluh ve výši přes 200 procent HDP, Německu zůstala jen asi desetina této zátěže. Je zřejmé, že tato obrovská výhoda umožnila německý hospodářský zázrak při nízké inflaci, silné měně a poměrně štědrém sociálním státu.

Leckdo vysvětluje německý hospodářský úspěch Hartzovými reformami z let 2003 a 2004. Ty bezpochyby pomohly, ovšem bez hlubšího historického kontextu by byly bezvýznamné. Vysvětlení hospodářských triumfů i katastrof nejrůznějších zemí najdeme v jejich historii spíše než v soustavách rovnic.

Lze realisticky očekávat, že německá ekonomika bude úspěšná i v roce 2014. Bez ohledu na to, které části světa se bude dařit hůře a které lépe, německé exporty se vždy uplatní.

Japonská "abenomika"

O tom, že konkurenceschopnost není vše, hovoří případ Japonska. Koncem 80. let bylo neuvěřitelně úspěšnou exportní ekonomikou. V roce 1990 přišel zlom. Japonsko je sice stále úspěšné v řadě průmyslových oborů, ale po dvou desetiletích stagnace střídané recesí již nevypadá tak impozantně. Problém japonského růstu v 80. letech spočíval v jedné věci: byl tažen především dluhem.

Každá ekonomika má tři zdroje růstu: státní dluh, bankovní dluh a růst produktivity. Japonsko sázelo hlavně na bezbřehý růst bank a bankovních úvěrů. Tato sázka nevyšla. Bankovní krize v 90. letech přinesla vlnu bankrotů, hospodářské zpomalení a pokles cen: spotřebitelských, cen nemovitostí i pád akciových kurzů. Index Nikkei je dodnes hluboce pod rekordní úrovní z prosince 1989!

Premiér Šinzó Abe, který nastoupil do čela vlády v prosinci 2012, začal s radikálním programem nové ekonomické politiky. Začal masově odkupovat státní dluhopisy s cílem zdvojnásobit měnovou zásobu během dvou let. (Přísně vzato, uvedenou operaci provádí japonská centrální banka, která ovšem není úplně nezávislá na vládě.) Tím snížil kurz japonského jenu. Zároveň má Abe v úmyslu "nakopnout" ekonomiku zvýšením výdajů, což si ovšem vyžádá zvýšení daní.

Rok 2014 ukáže, do jaké míry "abenomika" uspěje. Výsledky za rok 2013 byly zatím spíše příznivé (nezaměstnanost poklesla ze 4 procent na 3,7), ovšem teprve se ukáže, zda kombinace vyšších daní a vyšší inflace nepodlomí domácí spotřebitelskou poptávku.

Česká křižovatka

Totéž platí pro dopady devalvace české koruny. (Devalvace je úředně schválené a provedené oslabení měny, na rozdíl od depreciace, což je pokles kurzu vlivem tržních sil.) Česká devalvace byla provedena metodou devizové intervence s cílem, který je totožný s politikou Šinzóa Abeho. Česko ovšem není Japonsko. Země vycházejícího slunce je relativně uzavřená ekonomika, kde dovoz zboží a služeb činí jen 14,1 procenta HDP. Česká ekonomika je v tomto měřítku 5,4krát otevřenější než japonská, s hodnotou dovozů 76,4 procenta HDP.

Exportní výhoda plynoucí ze slabší koruny bude tedy z větší části zrušena zdražením dovozů. Již v listopadu 2013 ceny dílů v českém automobilovém průmyslu vzrostly meziročně o 5,3 procenta. A protože deset procent hodnoty dovozů připadá na investiční vybavení, lze očekávat i pokles domácích investic do výroby.

Také v rozpočtové politice je Česko na křižovatce. Vznikající vláda nebude v první fázi zvyšovat daně (na nátlak ANO 2011), ale jen pod podmínkou, že se podaří najít úspory ve výdajích. V opačném případě bude ČSSD vehementně trvat na ještě vyšších daních, než jaké jsou nyní. V případě neúspěchu se Česko může dostat do sestupné spirály neustále rostoucích daní a neustále klesající spotřebitelské poptávky - to vše při zvýšené inflaci. To není malé riziko.

LN, 30.12.2013

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners