Vznikající dluhová unie prodávaná jako fond obnovy pomůže i koruně

Pokud měl bruselský summit EU veřejnosti demonstrovat jednotu Evropské unie v krizovém čase, pak se to tak úplně nepodařilo. Lídři se naživo viděli po dlouhých měsících, ale záhy po zahájení jednání už padala i osočení z vydírání. Summit samotný se také nebývale protáhl. Propast mezi „šetrným Severem“ a „rozmařilým Jihem“ se na první pohled spíše prohlubuje, než aby se zahlazovala.

Nicméně euro jako takové zůstává pevné. Pevnější než leckdy jindy. V pondělí zhodnotilo do blízkosti svého maxima vůči dolaru za posledního zhruba půldruhého roku. Přes všechny rozmíšky totiž devizoví obchodníci a investoři spatřují pravou podstatu. Pod nánosem svárů a tahanic je stále zřetelnější cesta k dluhové, a potažmo fiskální unii. Po ní mnozí ekonomové volají dlouhá léta. Například Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, ve své nedávné knize na téma eura varuje, že pokud se nepodaří ustavit fiskální unii, bude smrt eura nakonec jediným způsobem, jak ještě vůbec zachránit pokračování evropské integrace.

Dosud nikdy v minulosti EU se „uvzájemnění dluhu“ nediskutovalo mezi lídry Unie tak konkrétně jako nyní v Bruselu. Z hlediska dějin ekonomické integrace jde nepochybně o zásadní milník. Zpevňování eura svědčí o tom, že trhy jsou přesvědčeny o ekonomické prospěšnosti dluhové unie. Tu lze chápat jako zárodek budoucí unie fiskální, která může být vzpruhou unii měnové – tedy i euru jako měně. Hospodářská politika prakticky jakéhokoli svébytného ekonomického celku stojí na dvou pilířích: jedním je měnová politika, druhým politika fiskální, tedy daňová a rozpočtová. Bez fiskální unie stojí eurozóna stále jen na jednom pilíři, euru, který sice odolává, ale hrozí mu trouchnivění a zborcení.

Strach ze zborcení eura

Koronavirus obavu z trouchnivění a zborcení eura zintenzivnil, neboť přivedl na pokraj bankrotu Itálii. To už je opravdu významná ekonomika, jejíž pád by mohl rozbít celou po desetiletí pracně budovanou unijní stavbu. Německo pochopilo, že zhroucení této stavby znamená konec vnitřního trhu. Pochopilo, že se mu vyplatí poskytnout miliardy na záchranu Itálie, jelikož v ní má i své klíčové odbytiště. V čase celosvětového růstu protekcionismu a obchodních bariér si Německo nemůže dovolit poztrácet další svůj důležitý exportní trh. Francie také tuší, že i v jejím zájmu je záchrana Itálie a vnitřního trhu. Francouzské banky mají v Itálii enormní angažmá. Navíc v případě Paříže platí, že nikdy neví, kdy bude sama takovou celoevropskou pomoc potřebovat.

Tíživé okolnosti a strach z vážného narušení jednotného vnitřního trhu, a to v době geopoliticky značně nevyzpytatelné, tak dvě největší evropské ekonomiky tlačí k ustavení dluhové unie, které se ještě před deseti lety při světové finanční krizi a následně i při krizi řecké vyhnuly. Zejména Německo tehdy ještě dávalo přednost mínění veřejnosti u sebe doma. Nyní však již odcházející kancléřce Merkelové na mínění veřejnosti tolik záležet nemusí. Navíc samotný německý průmysl by se pochopitelně otřásl daleko závažněji při pádu Itálie než při krachu Řecka, které je z evropského hlediska málo významnou ekonomikou.

Za poslední léta také evropská politika znatelně „zezelenala“. Merkelová s francouzským prezidentem Macronem proto dluhovou unii světu prodávají jako takzvaný fond obnovy. Lakují jej nazeleno, aby se vemluvili veřejnému mínění, mnohem citlivějšímu než před deseti lety právě na environmentální problematiku. Vznikající dluhová unie se tak nenazývá, jak by věcně měla, tedy jako „fond záchrany Itálie“, nýbrž marketingově povšechně, coby fond obnovy. Přičemž jednotliví politici si už do náplně fondu doplní, co ve vztahu k domácímu voličstvu zrovna potřebují: že jde o obnovu životního prostředí, o obnovu ekonomického postavení EU ve světě, kterou umožní investice do digitalizace...

Tlačeni okolnostmi

Pravdou ale je, že mnohé menší země EU zásadní naléhavost vzniku fondu obnovy nepociťují. Taková Česká republika se z koronavirové krize zotaví plus minus stejně, ať už fond obnovy existuje, či nikoli. Podobně jsou na tom rozpočtově odpovědnější země, označované za „šetřílky“, tedy Nizozemsko, Rakouskou, Dánsko, Švédsko a po uplynulém víkendu vlastně i Finsko. Čelní politici těchto zemí dávají jako Německo před deseti lety stále přednost domácímu veřejnému mínění. Přesto i oni jsou okolnostmi do dluhové unie tlačeni.

Souběžná existence fiskální a měnové unie dává ekonomický smysl a může ekonomiku eurozóny – a potažmo celé Evropy – skutečně povznést. Dohoda na fondu obnovy tak může spustit proces dlouhodobějšího zpevňování eura vůči dolaru. Americká měna se ocitá pod tlakem i bez dohody o fondu obnovy, neboť její zpevňování podvazuje explodující zadlužení Spojených států a stoupající zahraničněpolitický izolacionismus nejsilnější světové ekonomiky.

Na vlně posilování eura k dolaru by se svezla také česká koruna. Fond obnovy bude totiž vnímaný jako pozitivní impulz pro celou evropskou ekonomiku, nikoli jen pro eurozónu. Podle současného konsenzu trhů se bude dolar prodávat za méně než dvacet korun v průběhu roku 2023. Dohoda na fondu obnovy ale může zpevnění české měny vůči té americké uspíšit.

Autor je hlavní ekonom Czech Fund, člen Národní ekonomické rady vlády

LN, 21.7.2020