Boj ve sněmovně o detaily nastavení záchranného balíčku ministra financí Eduarda Janoty znovu potvrdil, že je cosi shnilého v zemi české. Všude ve světě se vlády snaží řešit nejhorší ekonomickou krizi posledních desítek let, seč jim síly stačí, avšak u nás hrozilo bezvládí kvůli sedmi miliardám korun. To je totiž výsledná hodnota rozdílu mezi původním Janotovým návrhem a tím, na co nakonec poslanci kývli.

Pozitivní na celé věci je to, že se podařilo udržet deficit rozpočtu na snesitelné úrovni. Problém s financováním státního dluhu tak s největší pravděpodobností nenastane. Přijatá opatření jsou však pouze dočasná a za rok nebo nejpozději za dva bude bez legislativních změn nutné podobný balík schvalovat znovu. Krizové řešení totiž nepracuje s dlouhodobým nastavením trendu mandatorních výdajů a v nejbližší budoucnosti nelze očekávat, že tento problém překryje konjunktura. To by mělo politiky donutit zákonem dané výdaje racionalizovat. V případě, že růst mandatorních výdajů neumravní, každá další úsporná opatření budou řádově drastičtější než letošní Janotův balíček. Pro příští rok se podařilo snížit deficit státního rozpočtu o sedmašedesát miliard korun. Pokud zákonem dané výdaje porostou v následujících dvou letech nejmírnějším možným tempem, zvýší se celkem o čtyřicet miliard. Z toho plyne, že po skončení platnosti Janotova balíčku bude pro udržení schodku na úrovni 162 miliard nutné ušetřit už více než sto miliard. A to si lze bez pomoci Mezinárodního měnového fondu těžko představit. Samozřejmě se může stát, že růst ekonomiky výše uvedená čísla poněkud zmírní.

Rvačka o Janotovy návrhy má i další zajímavé konsekvence. Deficit rozpočtu letos pravděpodobně dosáhne dvou set miliard korun, což je číslo totožné s polovinou odhadovaného objemu šedé ekonomiky v zemi. Legalizací těchto peněz by vzhledem ke čtyřicetiprocentní složené daňové kvótě do státního rozpočtu přiteklo přibližně osmdesát miliard korun ročně. Česká republika by tak příští rok plnila maastrichtská kritéria, krize nekrize. Jenže to by sněmovna namísto hrátek o termín voleb a lítý boj o stovky korun v měsíčních příjmech domácností musela pracovat na něčem jiném. Například na daňovém přiznání, ke kterému není potřeba mít „doktorát“ z účetnictví, či na potírání korupce.

Ta představuje zhruba pět procent hrubého domácího produktu. Podplácí se všude, nejviditelnější je to však u stavebnictví. Proč u veřejných zakázek cena tvoří pouze padesát procent hodnocení nabídky? Přeci proto, aby zbyla polovina neexaktních parametrů pro ovlivnění verdiktu tam, odkud přiteče nejvíc „všimného“. U státních zakázek jde přibližně o padesát korupčních miliard ročně.

Náš status zkorumpovanosti prý odpovídá Bhútánu. Tento fakt je obsažen ve správě Transparency International. Ta mimo jiné ještě „objevila“, že korupce bují i mezi firmami, nikoliv jen mezi podniky a státními úředníky. Takový vývoj lze pozorovat už léta. Trend sílí současně s vysycháním privatizačních zdrojů. Za období, kdy stát prodával svůj majetek, se u nás vyškolilo tolik gaunerů, že tradiční podsvětí je dnes nemůže pojmout. Proto se nyní tento houf skvěle informovaných lidí s vynikajícími kontakty rovnoměrně rozprostírá mezi velké státní i nestátní zakázky, na nichž uplatňuje svůj „privatizační“ um. Že by to politici konečně začali řešit třeba jako v Semilech, kde jsou veškeré veřejné zakázky dostupné veřejnosti včetně kompletních nabídek a smluv o dílo? Jenže zleva se na potírání korupce chystá slovy exministra financí Kalouska „zbytnělé ego v rukou kolotočářsko-vekslácké lobby“ a zprava rytíři z Jánského vršku, jimž se pod nohama motá Řebíčkův Viamont. Už i nepolitické části tripartity tahle hniloba páchne. Pokud se veřejně zaměstnavatelé a odbory vyjádří ve vzácné shodě, že politická reprezentace se v době krize chová jako škůdce země, nejspíš by se něco mělo výrazně změnit.

Týdeník EURO 39/2009