Zdá se, že cesta ke světlým zítřkům momentálně vede dosti hustým a dosti hlubokým trnitým křovím. Už se zdálo, že nejhorší máme za sebou a trhy se postupně začnou zvedat, začaly přicházet dobré zprávy z domácí i světové ekonomiky... A místo toho to vypadá, že jsme na pokraji dalšího propadu.

Politickými diskusemi sice nyní otřásají řecké dluhy a obavy o osud eura, ale finančníci diskuse už moc nevedou. Začali se rozhlížet kolem sebe, kdo má momentálně babu, a tato hra, zdá se, vstupuje do horké fáze. V pátek přinesl server Patria.cz informaci o tom, že CDS, tedy pojištění proti krachu, u pětadvaceti předních evropských bank a pojišťoven narostla na rekordní úroveň. Kredibilita bank tak následuje celkem logicky kredibilitu zemí, v nichž mají tyto finanční domy napůjčované stovky miliard eur. Roste i rizikovost investic u nefinančních podniků. A začíná se dít to samé, co se dělo po pádu Lehman Brothers. Opět zamrzá mezibankovní trh, protože banky přestávají být ochotné půjčovat si mezi sebou.

Stále velká pravděpodobnost, že Řecko zkrachuje a přestane splácet své dluhy a následovat ho budou další zadlužené země nejen v Evropě, prostě vrací bankovní sektor tam, kde byl na podzim roku 2008. Kromě toho příčin této situace je více než jen evropská dluhová krize. V USA začalo vyšetřování největší světové investiční banky Goldman Sachs, což nastartovalo výprodej na akciových trzích. A také stále rychleji přibývají varovné předpovědi prasknutí bubliny nafouknuté státní protikrizovou intervencí čínské vlády.

To vše může vést k opětovnému zamrznutí bankovních úvěrů a zpomalení světového obchodu s důsledkem v podobě hluboké recese, jak jsme ji zažili před půldruhým rokem. A po ní zřejmě bude muset následovat dlouhé období stagnace či velmi nízkých růstů. Bude totiž docházet k restrukturalizaci bankovního sektoru a bude dlouhodobě omezena ochota bank financovat zejména rizikovější projekty. Je to dáno tím, že evidentně dojde ke snížení kvality státních dluhů držených bankami, a to bez ohledu na to, zda Řecko nakonec zbankrotuje, či nikoli. Aby banky v této situaci zachovaly nějakou rozumnou kapitálovou přiměřenost, budou muset tuto ztrátu nahradit snížením rizika i objemu půjčených peněz u financování komerčních firem, zvláště když objem státního dluhu dramaticky narostl a ještě poroste. Dostupnost bankovních půjček tak půjde nejspíše podstatným způsobem dolů. A to i bez toho, že by vlády prosadily nějaké nové regulace a bankovní daně, jak o tom nyní hovoří. Pokud by tato opatření nakonec prošla, zásadně poškodí budoucí zotavování světové ekonomiky.

Bez slávy a poct tak končí představa, že krizi lze přechytračit a soukromé dluhy, z nichž vznikla, jednoduše a prostě nahradit dluhy veřejnými. Světová ekonomika musí jak ve své privátní, tak ve veřejné části přistoupit k rychlému oddlužování a snižování závislosti na bankovním financování.

To však lze absolvovat zřejmě pouze inflační cestou. Cestou velmi nespravedlivou, protože dluhy jedněch budou zaplaceny znehodnocením úspor druhých. Tahle nespravedlnost vyvolává sociální a politické napětí, které se uvolňuje explozemi extremismu, jak ho dobře známe z dvacátého století. Kdo přemýšlel o tom, jak bude vypadat 21. století, tak dnes už nejspíše tuší...

MfD, 10.5.2010

Autor je komentátor MF Dnes