Dramatické titulky médií jsou každodenním důkazem, jak mají lidé rádi superlativy. Další nabídla vláda, když schválila návrh ministryně financí Aleny Schillerové (za ANO) na novelu rozpočtového zákona. Ze schodku 320 miliard korun, který sněmovna schválila koncem minulého roku, je rázem 500 miliard. Pokud to tak se státními financemi dopadne, potom půjde o nepochybný rekord, který o třetinu překoná bilanci minulého roku.

Dluh státních institucí překročí hranici 45 procent hrubého domácího produktu, tedy hranici, k níž se i na vrcholu minulé krize český stát jen přiblížil. Výběr daní, pokud se nepočítá sociální pojistné, poklesne proti roku 2019 reálně víc než o pětinu. Při dosud historickém propadu daňových příjmů v roce 2009 to bylo jen o desetinu.

Nutno říct, že takové superlativy člověka ani nemohou těšit. Na jedné straně tuší, že se novým dluhům vyhnout nešlo. Nové výdaje ve výši 70 miliard za zimní vlnu koronaviru lze pochopit. Za snížením daní z příjmu o 100 miliard stojí politické rozhodnutí, které musí volič respektovat, protože právě takovou vládu si zvolil.

Na druhé straně ho musí mrazit jako před zvlášť prudkým propadem na horské dráze, když se v důvodové zprávě k novému rozpočtu dočte, že příjmy nebudou klesat a výdaje nebudou stoupat pouze v tom případě, když koronavirus zmizí v březnu a poté se už začnou vládní opatření uvolňovat.

Jinými slovy, pokud se nebude koronavirus držet vládního plánu, bude hůře také z rozpočtového hlediska a pád do dluhové propasti bude ještě větší, než vláda prozatím připustila.

Proti obavám z dalších dluhů se uvádějí různé důvody, třeba o tom, že stejně se zadlužují všichni. Především se však experti vlád vyrábějících obří deficity ohánějí takzvanou moderní monetární teorií. Jde o nové učení, které vysvětluje, že utrácet se dá v zásadě neomezeně, protože vlády či jejich centrální banky mohou kdykoli natisknout rovněž neomezené množství peněz. To je z ekonomického pohledu nepochybně pravda.

Musí však platit jeden spíše psychologický předpoklad. Lidé, podniky i banky musí vytištěné ceniny či virtuální částky na státním účtu za peníze opravdu považovat.

Pokud lidé začnou o hodnotě peněz pochybovat, nastane nekontrolované zdražování, pokud nebudou investoři věřit státním dluhopisům, vláda si nebude mít kde půjčit. V obou případech následuje státní bankrot a zchudnutí velké většiny obyvatelstva. Historické zkušenosti raději nepřipomínat.

Mrazení v týle na vrcholu horské dráhy státního zadlužování má proto zcela nepochybně věcný důvod, i když se skrývá za houštinou příběhů zdůvodňujících, že nové dluhy udrží spotřebu na současné úrovni a hlavně že poslouží jako základ pro budoucí prosperitu, která, kdo ví, všechny dluhy jako nějakým kouzlem uhradí. Nezbývá než tomu věřit.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy