Kdykoli se nějaká zájmová skupina (čili lobby) ohrazuje proti legislativě, která chce podpořit konkurenci a omezit její chráněný monopol, je třeba její argumenty vnímat s dvojnásobnou ostražitostí. Jenomže tentokrát se zdá, že návrhy Evropské asociace stavebních spořitelen nepostrádají logiku.
Nejde přitom o nic jiného, než že banky, které podle novely budou moci nabízet stavební spoření, nebudou vázány stejnými pravidly jako samotné stavební spořitelny. Asymetrie mezi tím, co smí dělat banka, a tím, co je zapovězeno stavebním spořitelnám, samozřejmě představuje jistou formu diskriminace. Malovat hypotetický scénář toho, jak se kvůli ní změní poměry na trhu, je trochu věštění, ale že to byznysu stavebních spořitelen nepomůže k dalšímu rozkvětu, je zjevné.
Skutečným záměrem legislativců zřejmě bylo stavební spoření jako produkt omezit, a to pokud možno co nejvíc. Především kvůli zátěži, kterou představuje pro státní kasu. Ministři financí přestali mít stavební spoření rádi už dávno.
V závislosti na potřebě fiskální konsolidace se přitvrzují podmínky, pokud jde o dobu spoření, výši státního příspěvku či vázání účelu využití naspořené částky. A teď ještě připuštění konkurence s méně svázanýma rukama.
Loni představoval státní příspěvek na stavební spoření rozpočtový výdaj nějakých 10,7 miliardy korun, což je podstatně méně než v letech největší slávy. Taky počet uzavřených smluv klesá, ale pořád jich je asi čtyři a půl milionu.
Zrušit něco tak obyvateli (a hlavně voliči) oblíbeného jen tak zčistajasna prostě nejde, byť většině ze střádalů záleží jen na státní podpoře něčeho, co těžko odlišíte od šestiletého vázaného spořicího účtu. Proč by ho měl stát podporovat, na to nezaujatý ekonom těžko hledá kladnou odpověď. Není to alternativa šetření na stáří, které naopak má smysl nejen podporovat, ale fakticky i vynucovat přes povinnou účast v druhém pilíři. Což pro změnu neděláme.
Vpuštění bank do stavebního spoření od roku 2015 je samozřejmě diskriminace, která pravděpodobně vyústí v odliv směrem k méně regulovanému poskytovateli, tedy k bankám, od stavebních spořitelen. Ty budou těžko hledat inovace, jež by byly schopny odlivu účinně bránit, aniž by se to nepodepsalo na kdysi slaďoučkém zhodnocení investovaného kapitálu.
Jedním z nejhorších nápadů, jak diskriminaci odstranit, je deregulovat byznys stavebních spořitelen tak, aby se asymetrie odstranila touto cestou, a ony mohly dělat totéž co banky. Zní to líbivě, ale nebezpečná je tahle idea až běda.
Předposlední krize v americkém finančním sektoru (v 80. letech) začala právě takhle pojatou liberalizací. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Akerlof na toto téma o pár let poté napsal krásný rozbor s velmi expresivním názvem (Looting: The Economic Underworld of Bankruptcy for Profit – pozn. red.). My Češi to dokážeme jednoslovně, jde jenom o tunelování. A jeho příčiny, mimo jiné deregulaci a slabý dohled. Bylo by dobré nesedat na horká kamna dvakrát.
Týdeník EURO 30/2012, 23.7.2012