Názory na to, co způsobilo recesi ekonomiky ve druhé polovině devadesátých let, se tříbily v ostrých debatách po roce 2000. Kdo a proč zabrzdil ekonomiku, je dnes po letech poměrně jasné, a je proto překvapivé, že Jan Švejnar a se sociální demokracií spojení ekonomové stále opakují tezi o vytunelované ekonomice, kterou na poslední chvíli zachraňovala ČNB.

Přes všechny objektivní výhrady k hospodářské politice vlády ODS v letech 1992 až 1996 nelze popřít, že se jí podařilo dokončit transformaci státní plánované ekonomiky v tržní hospodářství s významným podílem soukromého sektoru, jakkoli neduživého a nedovyvinutého. Lze jistě souhlasit i s názory, že vláda zejména v letech 1995 a 1996 netlačila na institucionální reformy, nereformovala kapitálové trhy, nechránila drobné akcionáře a pro lepší vymahatelnost práva nedělala skoro nic.

Kdy začaly problémy

Pamětníci však vědí, že problémy začaly v okamžiku, kdy se rozpadl reformní konsenzus mezi vládou a Českou národní bankou. Centrální bankéři, a zejména Josef Tošovský, měli názor, že je třeba využít příhodné situace a vyvinout větší tlak na skutečnou restrukturalizaci ekonomiky, zejména na ozdravení podnikové sféry. To se samozřejmě Václavu Klausovi příliš nezamlouvalo. Velmi pravděpodobný nárůst nezaměstnanosti se před volbami v roce 1996 žádné vládní straně pranic nehodil. ČNB tak postupovala autonomně a začala uvolňovat měnu. Směnitelnost koruny byla v té době omezena fakticky jen na obchodní styk a turistiku. V roce 1994 však Josef Tošovský - bez konzultací s vládou - oznámil, že ČNB směřuje k rychlému zavedení úplné směnitelnosti koruny, tedy k otevření možnosti pro kapitálové obchody s korunou. Václav Klaus byl velmi podrážděn a komunikace mezi klíčovými ekonomickými hráči se zadrhla a s ní i koordinace vládní hospodářské politiky a měnové politiky. V ČNB navíc zvítězil názor prezentovaný tehdy i všemi významnými mezinárodními institucemi, že transformující se země by měly rychle snižovat míru inflace.

Kurz koruny

ČNB tak nakonec na podzim roku 1995 vyhlásila rozsáhlé uvolnění směnitelnosti a s korunou se začalo obchodovat na mezinárodních finančních trzích. Přitom však ponechala v platnosti politiku pevného kurzu využívanou od počátku roku 1991. Kurz se nesměl odchýlit od stanovené hodnoty více než o pět procent na každou stranu. To mělo na další vývoj ekonomiky velký vliv. K takovému kroku se totiž v té době žádná jiná banka z transformujících se zemí neodvážila.

Problém byl v tom, že spekulanti na mezinárodních trzích mohli začít hrát na to, zda Česko svou měnu před případným útokem ochrání, či ne. K útoku je zpravidla signálem vznik nějaké významné nerovnováhy v ekonomice. Vzniku nerovnováh je možné bránit měnovou politikou spočívající v úpravách úrokových sazeb a stahováním přebytečné hotovosti z trhu nebo pohybem kurzu. V situaci, kdy byl kurz zafixován, čili fakticky pevný, měla významnou roli hospodářská politika vlády, především politika rozpočtová. Vznikl tedy tlak na to, aby vláda začala razantně šetřit, což je před volbami obecně velmi obtížné, jak jsme se přesvědčili i docela nedávno. ČNB opakovaně kritizovala vládu například za to, že připustila skutečně mimořádný nárůst mezd státních zaměstnanců o dvacet procent. Volby v roce 1996 nakonec ODS vyhrála, jistě i zásluhou dobrého vývoje ekonomiky. Růst hrubého domácího produktu dosáhl v roce 1995 současného tempa 6,5 procenta. Ještě za rok 1996 dosáhla ekonomika růstu 4,2 procenta. Šlo o klasické oživení po poklesu na počátku devadesátých let způsobeném jednak transformací, která zásadně měnila podmínky, jednak dramatickým propadem obchodu se Sovětským svazem a dalšími postkomunistickými zeměmi. Rostly investice, protože stát budoval dálnice na západní hranici, ropovod do Ingolstadtu, modernizovalo se zdravotnictví, protože úspora státního rozpočtu vzniklá oddělením Slovenska byla z rozhodující části investována právě do zdravotnictví. Zvyšovala se postupně i spotřeba domácností.

Vítězství ve volbách bylo však jen slaboučké. Pravicová vláda vznikla jen díky toleranci ČSSD, na základě dohody nadiktované Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi na Hradě Václavem Havlem.

Firmy, z nichž významná část prošla kuponovou privatizací, se sice vyrovnaly se ztrátou východních trhů, ale v mnoha případech přežívaly jen díky velmi benevolentní politice bank, které jim půjčovaly na splácení starých dluhů za velmi měkkých podmínek.

Další problém

A tady nastal další problém. Český bankovní sektor měl za sebou první vlnu krizí malých bank, kde ČNB musela připustit, že bankovní dohled nefunguje úplně ideálně, byť jeho model a legislativy byly přijaty na základě nejlepších zahraničních zkušeností. Portfolia bank nebyla bezpochyby perfektní, na to upozorňovaly i studie mezinárodních institucí. V ohrožení se ocitaly nejen malé, ale i velké banky. ČNB se tudíž rozhodla komerční banky přinutit k přísnějšímu poskytování úvěrů. Hned v červnu roku 1996 zvedla ČNB povinné minimální rezervy z 8,5 procenta na 11,5 procenta. Tento institut, který dnes neexistuje, nutil banky, aby udržovaly určitou část svého kapitálu jako rezervu na případné ztráty. Souběžně s tímto krokem přijala ČNB nová pravidla pro oceňování záruk za úvěry. Dramatický dopad mělo potom opatření, které nutilo banky k přecenění záruk. Záruky nemovitostí za úvěry, s jejichž splácením měl věřitel problém, byly od tohoto okamžiku oceněny jako bezcenné a banky musely začít vytvářet dodatečné rezervy. To zásadně zpomalilo přírůstek úvěrů v ekonomice, podniky staré, dlouhodobé úvěry musely splatit, což udělaly často tak, že si vzaly nový úvěr. Ten však vzhledem k pravidlům byl nově poskytnut jen na krátkou dobu. To se během několika měsíců pak projevilo jako zásadní problém ekonomiky.

Tlak České národní banky na racionálnější hospodaření se státními financemi, který byl vzhledem k zavedené směnitelnosti a pevnému kurzu koruny pochopitelný, vedl vládu k přijetí prvního balíčku úsporných opatření v únoru roku 1997. Hned po přijetí balíčku však vystoupil Josef Lux s tím, že rozsah úspor je nedostatečný, a navíc jsou potřeba i personální změny ve vládě.

Nástup krize

Ke slovu se dostali devizoví spekulanti. Koruna měla pevný kurz, zahraniční obchod byl v hlubokém deficitu, protože firmy i vláda investovaly a modernizovaly, tedy nakupovaly moderní technologie ze Západu, a zároveň začala evidentní politická krize. Hluboký konflikt ve vládní koalici, která vládla jen díky zmíněnému tolerančnímu patentu, vyplýval z toho, že lidovci cítili, že čas ODS končí a je třeba se poohlédnout po nové politické konstelaci. Situaci umocnila i mocenská krize uvnitř ODS, která vyvrcholila aférou kolem tajného švýcarského konta a oddělením Unie svobody, což se odehrálo sice až v závěru roku 1997, ale už na jeho začátku bylo napětí zřejmé a političtí odpůrci Václava Klause logicky chtěli využít důsledků jeho názorové roztržky s centrální bankou. Ale na to už hráči s devizovými kurzy nečekali. V květnu 1997 proběhl masivní útok na korunu. ČNB ji bránila intervencemi a na devizovém trhu prodala tři miliardy dolarů svých devizových rezerv a drasticky zvedla úrokové sazby. Základní sazba vzrostla ze čtrnácti procent až na padesát procent. Centrální banka nakonec kurz neubránila a musela ho uvolnit. Došlo k jednorázovému propadu, ale ten se brzy zastavil a vrátil se zpět. Přes všechny mýty o měnové krizi činil propad české měny v roce 1997 pouhých pět procent. Ve stejné době znehodnotil polský zlotý zhruba o deset procent a forint o celou čtvrtinu. Novozélandský dolar klesl o dvacet procent.

Propad roku 1997

Kurz české měny tedy neklesl nijak dramaticky, důsledky pro ekonomiku však byly dramatické.

Předchozími opatřeními bankovního dohledu začaly mít podniky problémy s financováním prostřednictvím úvěrů. Růst úroků při měnové krizi pak znamenal hřebíček do rakve pro mnohé z těch, kdo měli třeba i malou šanci na přežití. Kvalita portfolií komerčních bank se tím dramaticky zhoršila, a do vážných potíží se tak dostaly i polostátní finanční ústavy, jako Česká spořitelna a Komerční banka. Banky tak přestaly prakticky okamžitě poskytovat nové úvěry a vznikl tzv. credit crunch, který dnes z dálky sledujeme ve Spojených státech a bojíme se, že se přesune až k nám.

Ekonomika v roce 1997 se tak propadla o 0,7 procenta. ČNB, už bez Josefa Tošovského, který přesedl do křesla premiéra, pak držela vysoké úrokové sazby až do poloviny roku 1998. Tošovský sám pak přiznal, že to bylo příliš dlouho, a po svém návratu do guvernérské pozice začal sazby snižovat. Jenže i on postupoval zřejmě příliš pomalu, protože ještě řadu let byla inflace nižší, než byl cíl centrální banky, a v roce 2003 byla dokonce fakticky nulová.

Klaus za to nemůže

Skutečnost, že růst ekonomiky se obnovil vzápětí po uvolnění drastické měnové politiky a před faktickou restrukturalizací průmyslu a příchodem zahraničního kapitálu, ukazuje, že základ českého tržního hospodářství vzniklý v devadesátých letech byl položen správně.

Také fakt, že Česká konsolidační agentura, která převzala z komerčních bank špatné úvěry, s nimiž ČNB v době před měnovou krizí bojovala, skončila nakonec se ztrátou pouhých dvou set třiceti miliard korun, svědčí o tom, že za bankovní a měnovou krizi nemůže ani tak Klaus, ale z velké míry přestřelení měnové restrikce. Zatímco v podobných ekonomikách dosahují ztráty po podobných bankovních krizích dvanácti až patnácti procent hrubého domácího produktu, tak v Česku to činí osm procent. Lze tedy konstatovat, že nikoli špatný stav bank vedl k měnové krizi, ale zvýšení regulace a následná exploze úroků a jí vyvolaný propad ekonomiky výrazně zhoršil potíže mladých a nestabilizovaných českých bank.

MfD, 19.1.2008

Autor je komentátor MF Dnes