Česko po sedmnácti letech stouplo v ratingu agentury Moody’s. Ekonomickými riziky je však obtěžkáno stále
Některé věci se zdají být stálé. Jaromír Jágr stále hraje hokej, Vladimir Putin stále vládne Rusku, ratingová agentura Moody’s drží stále stejné hodnocení České republiky... Vlastně ne, to poslední se změnilo před víkendem. K lepšímu. Přední světová ratingová agentura totiž po dlouhých sedmnácti letech zvýšila hodnocení úvěrové spolehlivosti Česka, a to o jeden stupeň na úroveň Aa3 z dosavadní úrovně A1.
Naposledy Moody’s Česku hodnocení změnila, také k lepšímu, 12. listopadu 2002. Pár dní po tom, co Jágr rozhodl o vítězství Washingtonu nad Floridou. Den poté, co Putin v Bruselu řešil, jak naložit s Kaliningradskou enklávou v souvislosti s chystaným rozšířením Evropské unie.
Jágr s Putinem jsou výjimečné stálice. Sedmnáct let je jinak opravdu dlouhá doba, takže páteční rozhodnutí agentury Moody’s je vskutku přelomové. Dokonce lze říci, že Česko v podobě nového, lepšího ratingu dostává hezký dárek k blížícímu se třicetiletému výročí listopadu 89.
Šlo to i bez eura
Zlepšení ratingu totiž znamená, že Česko má nejlepší hodnocení mezi všemi zeměmi bývalého východního bloku. Dosud se o tuto pozici dělilo s Estonskem – které má suverénně nejnižší dluh v poměru k hrubému domácímu produktu v EU. Jenže ani estonský zhruba jen osmiprocentní dluh nestačí nyní na to, aby pobaltská země stačila v celkovém ratingu na Českou republiku. A ani euro k tomu Estonsku nepomáhá.
Ratingové hodnocení totiž odráží nejen udržitelnost veřejných financí, ale také vlastní ekonomickou výkonnost země či kvalitu jejích institucí. Navíc v uvedeném poměřování Česka, Estonska a dalších zemí bývalého východního bloku se nebere v potaz pouze hodnocení agentury Moody’s, ale i zbývajících dvou světově nejvýznamnějších ratingových agentur, totiž Standard & Poor’s a Fitch.
Poměříme-li Česko se zeměmi eurozóny, není na tom vůbec špatně. Jen šest z celkem devatenácti zemí, které eurem platí, totiž v očích Moody’s vykazuje lepší rating, a tedy vyšší úvěrovou spolehlivost než Česko. Ve světle této skutečnosti už tedy nelze na případný vstup Česka do eurozóny pohlížet jako na vstup do elitního klubu. Naopak eurozóna by se v takovém případě rozšiřovala o elitního člena, a zlepšila si tak svůj celkový ekonomický status. Je evidentní, že jednotnou měnu euro Česká republika k ekonomickému či institucionálnímu rozmachu nepotřebuje.
Výzva: stárnutí populace
Agentura Moody’s ve svém slovním hodnocení, jímž zdůvodňuje zlepšení ratingu, euro vůbec nezmiňuje. Klíčovou ekonomickou výzvou, před níž Česko stojí, není z hlediska agentury to, zda bude platit eurem, či ne, ale úplně jiné věci.
Agentura výslovně zmiňuje výzvy související se stárnutím populace, tedy provedení penzijní reformy a reformy systému veřejné zdravotní péče. Pokud se tyto reformy neprovedou, hrozí podle agentury vážné zhoršení českých veřejných financí – ale až kolem poloviny třicátých let. Tím agentura bohužel politiky zřejmě opět ukolébá k nečinnosti, neboť patnáctiletý horizont je jim celou věčností.
Z rizik, která mohou přerůst v poměrně citelný problém dříve než kolem roku 2035, jmenuje Moody’s špatnou dostupnost bydlení. Tento problém jde ale opět za politiky, kteří legislativním usnadněním procesu výstavby nových bytů mohou nemovitostnímu trhu poskytnout vzpruhu a současně vytvořit tlak na pokles cen nemovitostí. Pravda, momentálně se v Česku staví nejvíce za posledních více než deset let, avšak výstavba stále pokulhává za situací v půli minulého desetiletí nebo na přelomu milénia. Když to šlo tehdy, musí to jít tím spíše dnes. I proto, že Česko je nyní daleko bohatší a vlastně už také elitní ekonomikou, jak kromě jiného plyne právě i ze zlepšení ratingu Moody’s.
Chybu činí ti opoziční politici, kteří páteční zlepšení ratingu shazují. Zvýšení hodnocení je totiž vysvědčením nejen současné vládě, ale vlastně celkovému polistopadovému vývoji, na kterém se podílely i klíčové opoziční strany. A mezinárodní investoři rating stále berou zatraceně v potaz.
Duvěryhodná agentura?
Vskutku, ratingové agentury typu právě Moody’s selhaly v době globální finanční krize před deseti lety, ale to neznamená, že nynější zlepšení jejich hodnocení Česka je snadno zpochybnitelné, jak sugeruje opozice. Hodnocení celých států, jako je Česko, ale představuje něco jiného než hodnocení složitých cenných papírů.
Před zhruba deseti lety jsem na to téma vedl rozmluvu s českým ekonomem Oldřichem Vašíčkem, který vyrůstal v pražské Soukenické ulici, ale po emigraci v roce 1968 se usadil v San Francisku. O dvacet let později tam spoluzaložil společnost KMV, která se zabývala analýzou úvěrových rizik a kterou v roce 2002 koupila za 210 milionů dolarů právě agentura Moody’s. Vašíček selhání agentur při finanční krizi potvrzuje, dodává ale následující: „Pravdou ovšem je, že hodnocení zejména těch nových, takzvaných strukturovaných cenných papírů je nesmírně složité. Velké investiční banky vytvářely různé deriváty a jejich balíky, které byly zcela neprůhledné. Až to vypadá, že tomu tak mnohdy bylo záměrně.“
V hodnocení států ovšem agentury zatím neselhaly, ani před deseti lety. I proto, že státy nejsou žádnými finančními inovátory, kteří by vytvářeli záměrně neprůhledné složité balíky cenných papírů. Vždyť na to státy ani nemají lidi. Nezaplatily by je tak, jako si je mohou dovolit zaplatit třeba banky a fondy z Wall Street.
Autor je hlavní ekonom, Czech Fund
LN, 7.10.2019