Ano, ale z jiného důvodu, než se říká

Za skoro pětadvacet let, co podnikám, jsem uskutečnil bezpočet pohovorů. Některé z testů, které jsem při nich na uchazeče uplatňoval, už nepoužívám, takže je mohu prozradit.

Jeden z nich nesl pracovní název „Krajkové kalhotky“. U posledního kola pohovoru jsem vedle uchazeče – kvůli povaze dané pozice se jednalo o muže – posadil šarmantní dívku, ideálně v minisukni. Noha přes nohu, občas vykoukly i krajkové kalhotky – pánové, znáte to. Pokud kandidát o zaměstnání ani okem nezabrousil, bylo něco špatně. Zvažoval jsem, zda bude vhodným adeptem. Na daný post jsem totiž hledal rvavé „alfasamce“, co si jdou rázně za svým. Na pohovoru ze sebe takového borce umí na chvilku udělat kdekdo – a skutečnost je pak leckdy jiná. V praxi se mi to pak mnohokrát potvrdilo. „Alfasamci“, co se „podívali“, ať už na krajky či do výstřihu, byli pak i průraznější v reálném byznyse – vůbec to přitom neznačilo, že partnerky střídají jako ponožky! Zato s těmi, kteří při pohledu na slečnu klopili zrak, jsem díru do světa zpravidla neudělal.

Samozřejmě, žádný test není dokonalý. A i já mám teď po ruce testy propracovanější a důvtipnější – a spolehlivější. A také už se tenhle test, zdá se mi, nehodí do dnešní politicky hyperkorektní doby.

Ale proč vám to vlastně vyprávím… Ten test odhaluje, že jsme „jenom“ lidé. Jsme lidé – a máme své lidské slabosti. Někdo je plachý, jiný se otočí za každou sukní. Nejsme roboti. Zaplaťpánbůh.

A přitom už několik posledních let pořád dokola slýcháme, jak nám, lidem, vezmou práci roboti. Pár techniků, inženýrů či vývojářů si své fleky udrží, ale ostatní budou nahrazeni roboty. Řidiči kamionů, prodavači, kuchaři, pracovníci na stavbách, pošťáci, dělníci v továrnách, dokonce novináři nebo bankovní úředníci. Prostě všichni! Dále se proto rozevřou příjmové nůžky – mezi pár vyvolenými bohatými a živořící chudinou.

Netřeba připomínat, že podobné úvahy už kdysi zaměstnávaly mysl Karla Marxe. Nenaplnily se. Nenaplní se ani proroctví dnešních pesimistů.

Jak to? Jedna ze zpráv amerického ministerstva zemědělství hovoří jasně. Ještě počátkem 20. století zaměstnávaly zemědělské farmy v USA více než polovinu pracovní síly v celé zemi. Dnes, když tehdejších 22 milionů zemědělských zvířat nahradilo pět milionů traktorů a agrotechnologická vyspělost je nesrovnatelně výše, už v americkém zemědělství pracuje takřka doslova jen pár lidí. Jinými slovy, technologická modernizace připravila o práci – v jednom jediném, byť významném sektoru ekonomiky – skoro polovinu veškeré pracovní síly země. Marx by zřejmě prorokoval obrovskou nezaměstnanost – vždyť kde všichni ti zemědělci najdou práci, když jim ji vzaly stroje? Ale nezaměstnanost se nedostavila. Poválečná desetiletí jsou pro Ameriku naopak jednou z ekonomicky neúspěšnějších etap její historie. Navzdory tomu, že v zemědělství mizela pracovní místa závratným tempem. Navzdory, nebo právě proto?

Průmyslová revoluce vytvořila masivní poptávku po práci. Uvažme, že pracovní místa v zemědělství mizela a do Ameriky přitom ještě proudily miliony imigrantů. Imigrantský úřad na Ellis Islandu odbavil jen mezi lety 1892 až 1954 dvanáct milionů imigrantů do USA! Ti všichni se v Americe nakonec nějak uživili.

Dnes hovoříme o IT revoluci, o robotické revoluci. Nebojím se jí. Vidím v ní příležitost. Vidím v ní také nové pracovní příležitosti. Lidé nejsou roboti. Člověčí kreativitu robotům nikdy nevštípíme. A pokud ano, bál bych se nejen toho, že nám budou roboti brát práci, ale i toho, že nám budou brát životy. Ale nechci čtenáře děsit. Jsem optimista. Věřím, že roboti zůstanou dobrými – čím dál tím lepšími – služebníky. Člověk podle mě dokáže rozpoznat moment, kdy už mu začne opravdu hrozit, že se při dalším rozvoji roboti mohou vymknout kontrole a stát se našimi pány. Nebezpečí, které skýtá jaderná energie, si člověk také velmi dobře uvědomuje. A dokáže mu předcházet – bohužel až na pár výjimek, které však nebyly fatální z hlediska lidstva jako celku.

Těmi, kdo nám budou brát práci, nejsou roboti. Jsou to politici. Jsou to odbory. Jsou to všichni, kdo regulují trh práce, seč jim síly stačí. Ano, když se zvýší minimální mzda na neúnosnou úroveň, obchodní řetězce místo prodavaček (ochotných pracovat třeba i za nižší než státem vyžadovanou minimální mzdu) nakoupí prodejní automaty. Ano, když uděláme ze zaměstnávání z hlediska zaměstnavatele horor, také nemůžeme čekat, že se nepoohlédne po strojích namísto lidí. Jestliže nejde neschopného zaměstnance kvůli přeregulovanému pracovnímu trhu vyhodit, stroj je možné sešrotovat vždycky.

Budu vždy pracovat raději s lidmi než s roboty. Když ale budu muset zaměstnávat ženy jen pro to, že jsou ženy, bez ohledu na schopnosti (viz kvóty), když nebudu moci vyhodit zaměstnance, který sice prošel testem u pohovoru, ale v praxi neobstál (vzpomeňme, žádný pohovorový test není dokonalý), pak mnohem spíše začnu uvažovat o zaměstnání strojů, o zaměstnání robotů.

Je to ve vašich rukou, politici.

Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s., zároveň je i ředitel a majitel ZOO Tábor, která se věnuje záchraně ohrožených druhů zvířat.