České silnice jsou prý drahé, četli jsme o tom ostatně leckde a mnohokrát. Jenže ve skutečnosti jsou ještě mnohem dražší! Nejde totiž zdaleka jen o to, kolik stojí štěrk a asfalt, provoz bagru a práce stavební firmy. Podstatné je také to, jak se dopravní infrastruktura spravuje a provozuje. Jako každý monopol: neefektivně.

Zajímavou a jistě nevyžádanou vlastností českých silnic a dálnic je to, jak dokážou řetězit náklady. Tím nemám na mysli kolonu tiráků, aspoň ne přímo. Jde o to, že často i drobná nehoda s nijak vysokou škodou nebo malá oprava s nevelkými náklady stojí spoustu peněz i řidiče, kterých se přímo nijak netýká. Slýcháme to často: Nehoda uzavřela silnici na půl dne, opravy dálnice způsobily několikakilometrové kolony a tak dále. Suma peněz a ztraceného času, na kterou přijdou všechna popojíždění, objíždění, stání a omeškání, se zřejmě nedá vyčíslit, nicméně bude obrovská.

Přitom ale dopravní nehody a opravy silnic patří k normálnímu dění na cestách. Takové věci se dějí pravidelně den co den. Nejedná se o nic nečekaného a v případě oprav ani o nic neplánovaného. Jenže to nic nemění na tom, že v případě jakékoliv nestandardní situace se na frekventovaných silnicích musíme připravit na kolony aut, které se sotva vlečou. Otázka tedy zní, co s tím?

Silnice nebo housky

Dopravní situace se mění v průběhu dne, týdne i roku v nějaké vcelku předvídatelné míře. Doprava ale v tomto ohledu není ničím výjimečná – podobné vlastnosti má celá řada produktů od pečiva přes lyžařské helmy až po benzin. Jestliže je pravidelně každé ráno v Praze ucpaný Barrandovský most, asi je s ním a okolními silnicemi něco špatně. A u dopravní špičky, která nastává dvakrát denně, skutečně nelze mluvit o výjimečné situaci, se kterou nelze dopředu počítat.

Samozřejmě je možné, že právě současný stav všem řidičům vyhovuje a jsou spokojeni se službami, které jim správci dopravní infrastruktury, za peníze získané výběrem daní, poskytují. Ale je také docela pravděpodobné, že někteří řidiči by chtěli na silnicích čekat méně – za což by byli ochotni zaplatit více a jiní naopak čekat déle a platit méně. Tak nebo tak takovou možnost nemají, protože silnice (obrazně) i cena je jen jedna. A jsme u jádra pudla.

Čekání se prodraží

Ještě ale malá odbočka stranou. Na jednoduchém případu se podíváme, co vlastně takové čekání v kolonách znamená. Dejme tomu, že obyvatelé Prahy průměrně stráví každou cestu z práce a do práce o dvanáct minut navíc kvůli neefektivní dopravě. Člověk by si pomyslel, že to není tak hrozné, ale jednoduchá matematika (s několika zjednodušeními a implicitními předpoklady) ukazuje, že tomu je právě naopak.

Dvanáct minut na jednu cestu dělá při pěti cestách tam a zpět dvě hodiny týdně. Ty, když vynásobíme 48 pracovními týdny, vytvoří 96 hodin za rok. To už je docela dost na to, abychom je chtěli strávit bezúčelným sezením v autě nebo – co hůř – stáním v autobuse, namačkaní na spolucestující. Místo toho bychom mohli pracovat, být s rodinou, vzdělávat se… cokoliv, jen ne stát v koloně.

Ale zpátky k matematice: 96 hodin × 650 000 pracujících × 200 korun (průměrná hodinová mzda v Praze) = 12,5 miliardy korun. Tolik peněz zjednodušeně pročekají ročně lidé v Praze jen cestou z práce a do práce. Celková suma nákladů za čekání na silnicích v hlavním městě bude ještě o dost větší (lidé nejezdí jen z práce a do práce, zbytečné opotřebení auta, spotřeba benzinu, dopad na životní prostředí,…), ale nejde tolik o přesnou cifru jako o princip a názornost. Minimálně o 12,5 miliardy více by si mohli Pražané vydělat, kdyby promarněný čas strávili prací. O tolik víc by vytvořili zboží a služeb.

Konec monopolu

Nebo se na to můžeme podívat opačně. Jedna minuta čekání při jedné cestě do práce vyjde ročně na jednu miliardu korun. Pokud budeme uvažovat investici s návratností deset roků, pak můžeme investovat deset miliard na každou minutu průměrného zrychlení. To není tak málo, aby se s tím nedalo něco vymyslet.

Bohužel nemám v rukávu žádné zázračné řešení silničních kolon. Kdybych měl, už se snažím postavit vlastní dálnici. Jenže to by právě nebylo tak snadné. Zatímco u většiny služeb je monopol zavrhovaný, u dopravy je povznášený do nebes.

Řidiči jsou tak odsouzení k používání předražených služeb státu. Stačí si jen uvědomit, že z každého litru benzínu jde státu na spotřební dani přes deset korun. Kam se ty peníze ztrácejí, když pořád jen čekáme v kolonách? Ale nebojte se, v roce 2050 bude mít celá D1 konečně tři pruhy a už si budeme jezdit jako v pohádce.

Představte si tu hrůzu a chaos, kdybychom měli víc poskytovatelů silnic. Člověk by si mohl vybrat jaký poměr ceny/kvality chce pro cestu zvolit, nebyl by odkázaný na jednu pořádnou silnici mezi Prahou a Brnem, nemusel by se plazit maximálně 130 kilometrů v hodině na rovné dálnici a tak podobně.

Nejde o nijak převratnou myšlenku – soukromé silnice fungovaly třeba ve Velké Británii nebo Spojených státech stovky let, než jim stát začal fušovat do řemesla a někde více, někde méně násilně přebral jejich byznys. Ne vždycky platí, že historický vývoj znamenal pokrok ve všech ohledech. Takže dnes máme silnice státní a čekáme v kolonách, až zešedivíme.