Francouzské královně Marii Antoinettě je připisován výrok na adresu bouřícího se lidu: „Když nemají chleba, tak proč nejedí koláče?“ S pravděpodobností hraničící s jistotou tuto větu královna ve skutečnosti neřekla.

Milan Štěch ale svoje slova o osobách samostatně výdělečně činných před pár dny skutečně pronesl. Možná je nemyslel tak dramaticky, jak byla interpretována. Ale je známo, že co jednou opustí pusu, to žije svým vlastním životem. Autor výroku už na něj nemá vliv. Tak to na světě prostě chodí.

Nechci se pitvat v politických souvislostech onoho prohlášení – ostatně se na to vrhli komentátoři, analytici, politologové, opoziční i koaliční politikové a samozřejmě humoristé. Zvláště ti poslední si situaci s gustem užili.

Zajímavé jsou ale spíše a hlavně některé ekonomické souvislosti výroku.

Předseda Senátu Milan Štěch prohlásil, že by bylo možné vytlačit část živnostníků do takové situace, že by pověsili svoje podnikání na hřebíček a nabídli svou práci průmyslovým podnikům. Jak známo – těm se nedostává poměrně zoufale kvalifikovaných (a dokonce i nekvalifikovaných) pracovníků. Oním způsobem, jak dosáhnout nápravy, by mělo být zvýšení minimálních odvodů sociálního a zdravotního pojištění pro živnostníky. Aby je to podnikání přestalo bavit.

V podstatě současně přišel jiný člen sociální demokracie – Vladimír Špidla – s tvrzením, že automatizace a robotizace v příštích relativně nedlouhých letech povede v průmyslu ke zrušení asi poloviny pracovních míst.

Jde o zajímavý střet dvou konstruktů. První říká, že stát by měl provozovat jakousi specifickou politiku směřující k zajištění pracovních sil pro průmysl. Druhý říká, že stát nemůže nečinně přihlížet zničení poloviny pracovních míst v průmyslu. Samozřejmě platí, že obě tyto konstrukce se pohybují v rozličných časových rovinách. Jedna je „teď právě“ a druhá v nějaké „budoucnosti“. Ale to zase tolik nevadí, ten rozdíl mezi nimi není žádná historická epocha nebo půl století, jde o sotva nějaký ten rok.

Podstatnější je však princip „Paradoxu Štěch-Špidla“. Protože ten je skutečně zábavný – jak možnost nahnat živnostníky do náruče korporací, tak i děs z robotizace nejsou racionální. Jakkoliv mohou vypadat velmi sofistikovaně.

Stát má samozřejmě právo zvýšit platby sociálního a zdravotního pojištění pro živnostníky, ale je-li takové rozhodnutí vedeno snahou uvolnit pracovní sílu pro průmysl, pak je to naprosto zrůdné. Navíc platí, že jestli je skutečně racionálním cílem levice podpořit růst mezd (jak všechny strany z této části spektra zdůrazňují), pak situace nedostatku pracovních sil je k tomu vhodná. Zabývat se představou, jak chybějící pracovní silu vytvořit, je z tohoto pohledu kontraproduktivní.

Co se ďábelského dopadu robotizace a automatizace týká, skutečně je velmi pravděpodobné, že již během příštích deseti let zanikne v průmyslu významné procento současných míst a během dvaceti až třiceti let opravdu zmizí desítky procent těch postů, které známe nyní. Ale není jasné, proč by to měl být tak nutně problém. Z historického pohledu to není zase tak dávno, co na uživení podstatně menšího počtu lidí na naší planetě muselo pracovat šedesát a více procent populace. Proti množství lidí přímo v prvovýrobě byl počet pracovníků ve zpracování potravin a v distribuci velmi nízký. Nyní se zemědělstvím a souvisejícími obory (jako třeba rybářství) zabývají asi dvě procenta obyvatel planety. Zato potravinářský průmysl, velkoobchod a maloobchod, to jsou oblasti s obrovským množstvím pracovníků, řádově násobným oproti přímým zemědělcům. Lze předpokládat, že i v průmyslu dojde k určitým změnám v rozložení pracovních sil a nepůjde jenom o zánik zaměstnaneckých míst. Minimálně částečně to bude spíše restrukturalizace než likvidace.

Pokud by stát měl nějak své občany připravovat na robotizaci a automatizaci a s tím související změnu pracovního trhu, pak nejlepší, co se dá dělat, je investovat do školství a co nejkvalitnějšího všeobecného vzdělání. My dnes nemáme tušení, zda za dvacet let bude v průmyslu existovat poptávka po jeřábnících, soustružnících nebo valcířích. Dost možná, že ne. Ale určitě bude poptávka po všeobecně vzdělaných lidech se schopností řešit samostatně úkoly a především se schopností vnímat, analyzovat a následně také racionálně používat informace a dovednosti.

Milan Štěch projevil svým výrokem o nahnání živnostníků do zaměstnaneckých poměrů sociální schopnost na úrovni onoho bonmotu o chlebu a koláčích, který je připisován francouzské královně. Ani boj s robotizací (obrazně řečeno) a pokusy o složité únikové manévry před automatizací nepůsobí příliš jistě. Stejně jako znechucování těch, kteří se iniciativně živí na vlastní triko, tak i plánování řešení dopadů robotizace v příštích třiceti nebo padesáti letech na počet pracovních míst je nonsens.

Přesně toto si ekonomika umí vyřešit. Pokud se jí budeme do práce plést pouze velmi sporadicky, pak bych se o nová pracovní místa skutečně nebál. Hlavně, aby absolventi škol neměli úzkou specializaci, ale aby byli především celkově schopní řešit problémy, reagovat na situace a zvládat je.