aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky
Cílem následujícího textu je objasnit obsah pojmu Měnová politika. Pokud kdokoli očekává lamentace nad bídností centrálních bankéřů, tak může nyní zanechat čtení.
Měnová politika je (opět trochu silněji) na pořadu dne, protože se centrální banka chystá ukončit měnové intervence, které mají oslabit domácí měnu, a které se v ekonomické hantýrce noblesně nazývají „asymetrický kurzový závazek“.
Než se dostanu k vysvětlení samotného pojmu, tak je potřeba sdělit následující. Kromě Měnové politiky, ještě existuje politika Rozpočtová (fiskální). Tohle sdělení je důležité proto, že ekonomie hlavního proudu (v ekonomické hantýrce mainstreamová, pro puristy dodávám, že tím myslím ekonomy hlavního proudu) tvrdí, že úspěšnost Měnové nebo Rozpočtové politiky závisí na měnovém režimu, ve kterém se nachází příslušná země (nebo geografická oblast obecně).
Při mezinárodně pohyblivém kapitálu v režimu:
1. fixních (pevných) kurzů je vládní stabilizační Rozpočtová politika krátkodobě účinná a stabilizační Měnová politika centrální banky neúčinná.
2. flexibilních (plovoucích) kurzů je vládní stabilizační Rozpočtová politika neúčinná a krátkodobá stabilizační Měnová politika centrální banky účinná.
Nyní se nezabýváme tím, jestli je nebo není v možnostech státu, ať už je reprezentován vládou nebo centrální bankou, včas rozpoznat, rozhodnout a realizovat nějaká stabilizační opatření (v ekonomické hantýrce tzv. transmisní mechanismus) v Měnové nebo Rozpočtové politice. Ani se nezabýváme smysluplností příslušných opatření.
Tím jsme pokročili dále ještě v tom, že za Měnovou politiku je tedy odpovědná Centrální banka (někdy také zvaná Věřitel poslední instance nebo Cedulová nebo nějaký podobný honosný a bezobsažný termín). Za Rozpočtovou politiku je odpovědná vláda.
V Kotlině je vrcholným orgánem Centrální banky tzv. bankovní rada, která má sedm členů, kteří mají šestileté funkční období. Obvykle se ještě dodává, že šest let je proto, aby členové bankovní rady nepodléhali volebním cyklům, které jsou čtyřleté. Další mantrou je, že Centrální banka musí být nezávislá, aby nedocházelo – teď vlastně nevím k čemu. Musí být nezávislá, protože asfalt.
V dobách, kdy byly kurzové režimy fixní, tzn. byly vázány k určité komoditě, nebyly Centrální banky potřeba, protože banky mohly vydávat (emitovat) jen tolik papírových peněz, kolik měly v rezervách zlata.
To byly „barbarského doby“, jak dobu Zlatého standardu nazval J. M. Keynes, které jsou už dnes dávno překonané a kdokoli je zmiňuje, tak marně mudruje o teoriích dávno překonaných myslitelů (to je oficiální postoj ekonomie hlavního proudu).
Měnová politika je (chvilka napětí): soubor konečných cílů, zprostředkujících cílů a nástrojů, které používá Centrální banka k udržení stabilní cenové hladiny.
Konečné cíle Měnové politiky jsou nízká nezaměstnanost, nízká inflace a vyrovnaná bilance zboží a služeb (export a import neboli vývoz a dovoz).
Mezi zprostředkující cíle patří objem peněžní zásoby, výše úrokové míry a (rovnovážný) měnový kurz.
Nástroje, které má Centrální banka pro dosažení zprostředkujících cílů jsou diskontní sazba (za kterou půjčuje peníze komerčním bankám), stanovení výše povinných rezerv (vzhledem k tomu, že banky nedrží 100 % rezerv na vklady, tak jsou vyjmuty z působnosti insolvenčního zákona), operace na volném trhu a devizové rezervy.
Nyní poustoupím k vysvětlení, jak tenhle mohutný aparát funguje, což záleží výhradně na tom, jak je většinově naladěna bankovní rada. Existují 2 (slovy dva) scénáře, takže pokud se čtyři osoby přikloní k jednomu, tak budou kulisy nastaveny „nějak“. Jestliže se čtyři osoby přikloní k druhému, tak budou nastaveny kulisy „jinak“. A zbytek osazenstva (asi tak sedm a půl miliónu osob) si nebude jist „ani hrdly, ani statky“.
Scénář první neboli „nějak“, se v ekonomické hantýrce nazývá „expanzivní“ a funguje následovně: v geografické oblasti (např. zemi) je vysoká nezaměstnanost, tak centrální banka sníží úrokové sazby nebo nakoupí vládní dluhopisy nebo udělá obojí najednou.
Takto dosáhne svých zprostředkujících cílů, tzn. zlevní půjčování neboli zlevní úvěry (to je dopad snížení diskontní sazby), zvýší měnovou zásobu (to je dopad nákupu vládních dluhopisů). Třetí zprostředkující cíl, měnový kurz, je zvýšen (oslaben) prostřednictvím snížené diskontní sazby – investoři v tento okamžik mění domácí aktiva na zahraniční, domácích aktiv je převis nad zahraničními, tzn. dochází k depreciaci.
Ekonomie hlavního proudu je totiž přesvědčena, že nejsou jen tři ekonomické faktory – půda, práce a kapitálové statky, ale ještě čtvrtý, tedy peníze. A odtud je už jen krůček k závěru, že jich je málo nebo hodně. Dodáním peněz se roztáčejí kola hospodářství a nastává všeobecný ekonomický rozmach. V podobě nárůstu investiční aktivity, vyšší zaměstnanosti a čistého exportu. Idylku kazí pouze fakt, že zvýšená agregátní poptávka sebou nese inflaci (každá měnová expanze sebou nese inflaci, protože hojnosti statků se nedosáhne dodáním likvidity, ale zvýšením produktivity práce – pro vyloučení všech pochybností, předchozí výrok je hodnotově neutrálním popisem).
A takový okamžik přichází na řadu scénář druhý neboli „jinak“, který se v ekonomické hantýrce nazývá „restriktivní“ a funguje následovně: jestliže je v zemi vysoká inflace, tak centrální banka zvýší úrokové sazby nebo začne prodávat vládní dluhopisy nebo udělá obojí najednou. Takto dosáhne svých zprostředkujících cílů, tzn. sníží peněžní zásobu a snížená poptávka po úvěrech, které jsou nyní nákladnější. Zvýšení úrokových sazeb vede také k posílení (snížení) kurzu neboli dochází k apreciaci, protože investoři zahájí nákup domácích aktiv a prodej zahraničních, tudíž dochází k převisu zahraničních aktiv nad domácími.
Zvýšená úroková sazba a snížení peněžní povedou k poklesu investičních aktivit, spotřeby, zvýšení nezaměstnanosti a snížení čistého vývozu. A k snížení inflace.
Jinak řečeno, nechť udělají cokoli, tak mají plné ruce práce a jsou v jednom kole: krotí inflaci nebo nezaměstnanost a nízkou investiční aktivitu.
Pro úplnost dodám, že ekonomie hlavního proudu tvrdí, že stabilizační opatření se projeví v praxi se zpožděním 18 měsíců, od doby realizace. Občas se ptám, jak stará jsou data, podle kterých dělají rozhodnutí. Na obsah dat se nikdy neptám, protože mně bezelstně kdysi sdělil jeden dobrý muž: „jednotlivé firmy se od sebe sice liší, jak v poměru mezního nákladu na kapitál, tak v poměru mezního nákladu na práci. Ale s tím se musíme vyrovnat tak, že budeme uvažovat průměrný mezní náklad na práci a kapitál. Musíte se dívat na hospodářství jako celek“. Panečku, žádný obnos není dost vysoký, aby odměnil takovou moudrost.
Takže, podtrženo a sečteno. Měnová politika je schopna krátkodobě dosáhnout dvou (nezaměstnanost, bilanci zboží a služeb) ze tří konečných cílů. Dlouhodobě je schopna dosáhnout jednoho – inflaci, která stále roste. Jenže „v dlouhém období jsme všichni mrtvi“, tak proč se trápit.