Na amerických univerzitách mají v oblibě číslovaní kurzů, a odtud se význam označení prvních kurzů pro začátečníky v oboru číslem 101 přenesl dále ve významu jako úvod, základ či informační minimum. Měnová politika ve své podstatě funguje velmi jednoduše a ve všech ekonomikách obdobně.

Na úvod mi dovolte dvě jednoduché premisy: zaprvé úrok ovlivňuje chování lidí a zadruhé všichni mají rádi peníze. Pokud úroky mění chování lidí, jsou jen dvě možnosti. Vyšší úrok buď vede k vyšší spotřebě, anebo naopak k ekonomickému propadu. Tak a teď to pojďme rozebrat na českém příkladu, ať máme správnou představu, která možnost z těchto dvou je ta správná.

Domysleme až do konce, co znamená vyšší úrok, třeba z vkladů. Dostanu více peněz v bance a o to více utratím, jak velí selský rozum, že? Ano, ale jen za předpokladu, že můj majetek je natolik velký, že budu schopen žít převážně jen z úroků. Jinak řečeno, můj příjem z úroků z majetku musí být vyšší nebo srovnatelný s tím, kolik jsem schopen vydělat si prací. Pak vyšší úrok povede k většímu bohatství a větší spotřebě. Tak si to číselně spočítejme.

Aby tato podmínka byla splněna, potřebujeme mít investiční majetek, který vynáší asi tak 30 tisíc měsíčně korun na úrocích. Což je lehce podprůměrný plat i s odvody. To je asi 360 tisíc korun ročně. Reálný úrok se historicky pohybuje někde mezi jedním a dvěma procenty. Pro hrubý odhad řádu investovaného majetku to nemusíme ani házet do kalkulačky, aby nám vyšlo, že každý občan by musel mít investiční majetek plus minus 20–40 milionů korun. Absurdně velký výsledek, a to prosím jen na průměrný příjem. Čili model „mám na účtě třicet mega, jen co vylezu ze školy“. Blbost, což?¹ A ještě se budu muset uskrovnit na podprůměrný životní standard, což nejsou zas tak úžasné vyhlídky.

Je mi líto, jako jednotlivci nejsme natolik bohatí, abychom žili z úroků, musíme mít hlavní příjem z práce. A zde platí, čím větší poptávka po práci, tím lépe bude placena a tím vyšší z ní bude příjem. Práce je tím více potřeba, čím je větší poptávka po zboží a službách.

Máme zde ještě další efekt toho, že lidé mají rádi peníze. Čím je úrok vyšší, tím více se preferuje úspora před – a nyní pozor – nejen onou mediálně omílanou spotřebou, ale zejména investicemi. Vyšší úrok zdražuje, a tedy omezuje investice. Zatímco významnou část spotřeby, jako jsou potraviny a jiné základní potřeby, nelze dost dobře odložit a spotřeba je v tomto ohledu prakticky nezávislá na úrocích, jinak je tomu u výdajů dlouhodobé spotřeby. V reálném světě je možné odkládat jen menší část konečné spotřeby a jde spíše o spotřebu investičního charakteru, tedy výstavbu domu, renovaci bytu, zvelebení chaty nebo ještě tak koupi auta. Jestliže investice slouží mnoho let, posun o rok či dva u nákupu nehraje zásadní roli v užitku, který může být víc než vyvážen nižší cenou.

Investice prostě lze odkládat mnohem snadněji. Ostatně, to vidíme v případě finančních omezení. První, co se dělá, je, že se omezují investice, a je jedno, zda jde o rodinu, stát, obec či podnik. Proto spotřeba reaguje na úroky méně než investice. Ovšem jak na spotřebě, tak investicích je efekt úroků obdobný, nižší úrok vede k větší tvorbě bohatství, vyšší úrok tlumí ekonomiku.

Reálný úrok je pak jen rozdíl mezi nominálními úroky a inflací. Recept na běžnou krizi: snížením nominálních úroků se sníží reálný úrok a povzbudí ekonomika. Spořílkové jsou smutní, ostatní to moc nezajímá. Superkrize: nominální úrok nelze dále snižovat, je už na nule. Řešení: zvýšit očekávanou inflaci. Vyšší očekávaná inflace, jelikož se odečítá od nominálních úroků, tak automaticky snižuje reálnou úrokovou míru stejně jako snížení nominálních úroků v předchozím případě běžné krize. Je celkem jedno, jaký nástroj použijete a jak se ten nástroj jmenuje, hlavně zvyšte očekávanou inflaci zítra, za měsíc, za rok, ať tím klesnou reálné úrokové sazby a nakopnou investice a ekonomický růst.

Základní efekt snížení reálných úroků v české i jiné evropské ekonomice je pořád stejný, podporuje ekonomický růst a tvorbu pracovních míst. Platí to též pro švýcarskou ekonomiku i tu americkou, kterou vnímáme jako velmi bohatou zemi. Ani tam si nemohou dovolit žít z úroků a v krizi všemožně snižují reálné úrokové míry (tedy zvyšují očekávanou inflaci, když jsou se sazbami na nule), aby omezili míru úspor a podpořili zejména investiční výdaje.

Veškerá další omáčka okolo, tedy kurz, zlato, vláda, dluh, ropa, export, kvantitativní uvolňování, dovolená, moře, sleva v supermarketu, historické epizody, nemění základní efekt reálných úroků v ekonomice. Jen to vše dělá měnovou politiku méně laicky pochopitelnou a snáze se s ní zavádějícím způsobem manipuluje. Ten, kdo říká, že z krize se lze k prosperitě prospořit zvýšenými reálnými úroky, tedy v praktickém důsledku omezováním a zdražováním investic, má buď majetek v mnoha desítkách miliónů a je jako jeden z mála schopen žít z úroků, nebo věci nerozumí, případně sleduje skryté postranní zájmy. Jiná možnost, pokud věří, že úrok ovlivňuje chování lidí, není. Vlastně ano, dotyčný se domnívá, že žádná krize v Evropě nebyla a ta je stále ostrůvkem prosperity, a nikoliv tím nemocným pacientem na kapačkách kvantitativního uvolňování a oslabování eura, tedy politice snižování reálných úrokových sazeb.

______________

¹ K podobnému nesmyslu pomocí argumentu ad absurdum se lze dopracovat i jinou úvahou o efektu vyšších úroků v celosvětové ekonomice. Čím vyšší úrok, tím je celý svět bohatší a tím ovšem méně lidí pracuje, až nakonec jsou všichni tak bohatí, že nepracuje nikdo. Kde je pak to bohatství a z čeho všichni vlastně tak krásně žijí, když nikdo nic nevyrábí ani nepěstuje, zůstává utajeno.

(text zpracován z článku zveřejněného v MF Dnes 11.4.)

Česká národní banka