Stupidita novinářů ve věci sankcí proti Rusku nemá mezí

Politicky rozhodnuté hospodářské sankce nejsou nikdy bez výsledku. Že je výsledek záporný, o tom není pochyb. Když ale reálnou absenci kladných výsledků nahradí novináři Ódou na radost, ve které prý sankce proti Rusku pomohou českému exportu a oživí stavebnictví, to už je za hranou běžné stupidity.

Pokud by měl někdo morální právo na politické sankce na hospodářském poli za průběh konfliktu na Ukrajině, pak by to bylo Rusko proti Evropské unii. Ukrajina získala statut bezjaderné země právě a jedině jako nárazníkové pásmo mezi Ruskou federací na straně jedné a NATO a EU na straně druhé. Tato dohoda vznikla, byla podepsána a dodržována – a to i Ukrajinou - výměnou za řadu hospodářských a finančních ústupků z obou světových stran. Z důvodu prohlubující se hospodářské, finanční a sociální krize v EU, o které jsem (s odkazem na několik let staré blogy) již dlouho přesvědčen, že už nemá zcela nenásilné řešení, došlo jednostranně ze strany EU a USA k porušení dohody. Bylo potřeba najít viníka, vyvolat nový střet, odklonit pozornost od vlastních problémů a umožnit přijmout nová opatření, která utáhnou šrouby. Orwell to nazval permanentní válkou – a je jedno, jaké má aktuální podoby a nástroje. Násilí je tu a prozatím na evropském kontinentu graduje na Ukrajině.

Pokud by tedy měl někdo morální právo uplatnit sankce, byl by to právě a jedině ten, kdo jako první (a to je klíčové, vše ostatní je s ohledem na princip podružné) neporušil sjednaná pravidla hry. Že je to zrovna Rusko? Princip je zkrátka princip. Nedělejte z něj trhací kalendář, když se vám zrovna nehodí. Byli to právě a jedině politici EU, USA a ti z Majdanu, kteří porušili psané i nepsané dohody a začali z nárazníkového státu Ukrajiny dělat satelit EU a NATO na hranici Ruska - proti všem předchozím dohodám. Jenže i Rusko ví, že hospodářské sankce jsou k ničemu. Vždy prohloubí krizi, a proto nemá smysl je použít, pokud tedy nejste hospodářský sadista a masochista v jedné osobě a pokud vám jde opravdu o lidi a jejich prosperitu.

Jenže příliš svobodný a prosperující člověk je překážkou na cestě k unijnímu socialismu. A tak přišel zdánlivě nelogický krok v podobě sankcí ze strany toho, kdo porušil pravidla, proti tomu, kdo je neporušil. Nelogický z hlediska principu, avšak logický z hlediska budování socialismu. Sankce mají své jasné dopady. Menší objem soukromého obchodu, který je zakázán, větší objem nezaměstnaných, kterým ostatní musí přispět v rámci tzv. solidarity, a k tomu kompenzace z veřejných peněz těm, kteří sice ztratili obchodní příležitosti, ale zato mají přístup na ministerstva a k dotacím. Výsledkem sankcí proti Rusku je menší objem peněz v ekonomice, ale zároveň větší míra jejich přerozdělování.

Oproti výše uvedenému se začínají rojit články novinářů (příklad zde) opěvujících sankce jako příležitost pro náš export (místo do Ruska nově na Ukrajinu) a pro oživení v oblasti stavebnictví (protože je teď prý, pod tíhou obav z nedostatku plynu a ropy a jejich ceny, poptávka po energeticky úspornějších stavbách a rekonstrukcích u nás). Přeložím to: Zatímco jsme před sankcemi dodávali do Ruska, které platilo ze svého, budeme teď dodávat na Ukrajinu, které budeme muset poslat dotační peníze na to, aby mohla zaplatit těm, kteří tam budou vyvážet, protože Ukrajina prachy nemá. A zatímco před sankcemi skomíral stavební průmysl proto, že byl mnohdy jen uměle udržován stavbami typu tunel Blanka nebo předražené silnice, na což už prostě nebyly peníze, a to jak na stavbu, tak na úplatky, teď budou ti samí dostávat z dotací více peněz na energeticky méně náročné stavby. A opět z veřejného. Dopad na lidi na Ukrajině? Kdybych napsal, že nula, lhal bych. Mrtvých je už moc.

Tak tomu říkám export a oživení jako prase. Že taková argumentace není blbá pro politiky, na to jsem si zvykl. Jen nevím, co by na naše dnešní novináře řekli třeba Karel Havlíček Borovský nebo Ferdinand Peroutka.

Převzato z blogu se souhlasem autora