Karlu Marxovi odhalili v rodném Trevíru pomník a z mohutných oslav výročí jeho narození se může zdát, že marxismus společensky výrazně posiluje. Ale je to tak opravdu? Vždyť je v tom tolik momentů, které jsou s myslitelovým učením v tak hrubém rozporu, že se z toho Marx v hrobě bez ustání otáčí o sto sedm.

Zaprvé, pomník zaplatila Čína. Tedy země, která se sice k Marxovi nominálně hlásí, stejně jako ke komunismu, ale jejíž ekonomický systém je ve skutečnosti mnohem spíše kapitalistický, byť jde o kapitalismus z velké části pod kuratelou státu. Také země, jejíž systém sociálního zabezpečení zůstává notně proděravělý. Desítky a možná stovky milionů Číňanů každodenně čelí na současné poměry… jak by to řekl Marx… docela bezuzdnému vykořisťování.

Zadruhé, Čína pomník platila z podstatné části proto, že je pro ni Německo veledůležitým obchodním partnerem a chce si jej předcházet. V roce 2016 předběhla Spojené státy jako největšího německého obchodního partnera. Trevírští konšelé čínský dar v podobně pomníku přijali zřejmě nakonec hlavně proto, že si slibují příliv peněz čínských turistů. Ty teď, když v Trevíru stojí „čínský“ pomník, bude rodiště vzývaného vousáče z rudých praporů zajímat ještě víc. Tím pádem jde ale hlavně o byznys a prachy. To nejsou pilíře marxistického učení.

Zatřetí, pokud dnes nějaká země na mezinárodní scéně hájí volný obchod a prohlubování globalizace podle „neoliberální“ šablony, je to opět financiér pomníku, tedy Čína. Žádný div. Globalizace posledního čtvrtstoletí, o níž by Marx hovořil spíše asi jako o sbratření utiskovatelů, má jen dva jasné vítěze: vedle nadnárodních korporací právě říši středu. Lze se důvodně domnívat, že pokud by byl Marx stále naživu, hájil by dnes mnohem spíše postoj Trumpovy administrativy, která omezením světového volného obchodu zamýšlí chránit svoji dělnickou třídu, své oceláře, vlastní „modré límečky“.

Začtvrté, líbilo by se Marxovi, že tak prominentní roli měl při oslavách výročí zrovna šéf Evropské komise Juncker? Vždyť Juncker stál takřka čtvrtstoletí v čele buržoazního velkovévodství a současně daňového ráje jménem Lucembursko – nejprve jako ministr financí, posléze coby premiér. Za Junckerovy éry dávalo Lucembursko na základě svého statutu daňového ráje postupně stále mohutněji vydělávat už tak bohatým kapitalistickým vykořisťovatelům (nejen) z Wall Street.

Řeči a činy

Když to shrneme: Marxův pomník financovala de facto kapitalistická ekonomika se zjevným úmyslem podpořit tím svůj zahraniční byznys a proces globalizace, který ovšem mnohdy jde přímo proti zájmům proletářů všech zemí. Oslav Marxova výročí se navíc coby klíčový řečník účastnil muž, který dlouhá léta v čele státečku formálně stále ovládaného šlechtou umožňoval dále rozhojnit majetek vykořisťovatelské buržoazii z celého světa.

Těžko si tedy lze představit ve své podstatě dokonalejší popření marxistických idejí.

Marxismus možná opravdu posiluje, ale spíše jen v rámci mocensky neškodné akademické sféry nebo jako póza. Marxovi se dostává lepšího místa i v titulech jako New York Times a sami mnozí politici jsou k němu v projevech shovívavější než jejich byť jen o generaci starší předchůdci. Jenže opět: jde zatím hlavně jen o pokrytecká slohová cvičení. Pokud se podíváme na skutečné činy těch samých politiků, ať už minulé nebo současné, jsou s marxismem mnohdy v příkrém rozporu.

Liberální levicí nenáviděný Trump má podle svých některých činů k idejím marxismu vlastně celkově blíž než sama Čína nebo než Juncker. A Pekingem či Bruselem mu za ně ještě spílají.