Je jedno, jestli jsme ekonomicky před Slovenskem, nebo za ním. V rámci světa prohráváme

Rekordně nízká nezaměstnanost trápí české zaměstnavatele. Tři procenta ve srovnání s průměrem EU ve výši 7,8 jsou skutečně obdivuhodným číslem. Z hlediska sociálního nepochybný úspěch. Ale chcete-li rozšířit výrobu a najmout nové lidi, máte problém. Nejsou.

Zdálo by se, že tento stav by měl vést k dynamickému růstu mezd. Je zde více faktorů, které by měly rychlejší mzdový růst podporovat. Například peněžní inflace. Objem likvidních peněz v ekonomice vzrostl v květnu 2017 meziročně o 13,5 procenta. Na cenách nemovitostí je to již znát, a to vydatně. Tak proč mzdy rostou jen o 5,3 procenta (údaj za první čtvrtletí 2017)?

V první řadě, pětiprocentní mzdový růst není až tak úplně zanedbatelný. Při zachování tohoto trendu by průměrná nominální hrubá mzda mohla během sedmi let dosáhnout úrovně 40 000 korun. Pokud bychom počítali i s možným posilováním koruny, mohla by se průměrná česká mzda dostat z dnešní hodnoty 1070 eur měsíčně na téměř dvojnásobek. (Upozornění: uvedené číslo je pouze spekulativní, nic mi za sedm let nevyčítejte, pokud to dopadne jinak.)

Proč ale české mzdy nerostou ještě rychleji? Proč se nám stále nedaří dohnat vyspělý Západ?

Absurdně nabubřelý sociální stát

Jedním z možných vysvětlení je orientace české ekonomiky na subdodavatelský průmysl. Výrobce zboží konečné spotřeby (například Volkswagen) uspořádá veřejnou soutěž na dodávku, dejme tomu, plynových pedálů. Zakázka je obrovská, ale cena je v aukci subdodavatelů tak stlačena, že poskytuje jen velmi malou ziskovou marži. I malé zvýšení mzdových nákladů má potom za následek, že se výroba dostane do ztráty. A i když hrubý domácí produkt roste poměrně utěšeně, na peněženkách zaměstnanců se to neprojeví.

Lepším měřítkem ekonomické výkonnosti než HDP je hrubý národní důchod (GNI, Gross National Income) v nominálním dolarovém vyjádření podle metodiky Světové banky. Tento ukazatel má tu výhodu, že ukazuje věci, jak skutečně jsou. Bez přikrašlování a bez manipulací. A to, co ukazuje, stojí za pozornost.

Hrubý národní důchod například ukazuje, že ekonomická výkonnost eurozóny od roku 2007 (poslední předkrizový rok) do roku 2016 mírně poklesla, o 2,2 procenta. Dalo by se zlomyslně podotknout, že vyspělý Západ nám vyšel o krůček vstříc, aby nebylo tak obtížné jej dohánět.

Nicméně by to nebyla celá pravda. Americký hrubý národní důchod v přepočtu na hlavu vzrostl za stejné období o 15,5 procenta. Rychlejší růst v rámci Evropy zaznamenalo jen velmi málo zemí, například Polsko (27,6 procenta). Dalo by se tvrdit, že rychlý růst Polska a pobaltských zemí je způsoben nízkým základem, ale třeba švýcarská ekonomika vzrostla ve stejném vyjádření (tj. během let 2007–2016) o pozoruhodných 29,6 procenta. Nikoli Německo, nikoli Rakousko, už vůbec ne Francie, ale Švýcarsko by mělo být modelem, který bychom měli studovat a snažit se napodobit.

Pro stručnost, zde je seznam evropských ekonomik, které bychom neměli napodobovat, neboť od roku 2007 vykázaly pokles: Belgie, Chorvatsko, Finsko, Francie, Itálie, Kypr, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Slovinsko, Španělsko, Británie. Jsou to různé země, ale všechny mají jeden společný rys: absurdně nabubřelý a neudržitelně nákladný sociální stát.

Nedávné výpočty Světové banky ukázaly, že EU zahrnuje celkem 7,2 procenta světové populace, představuje 23,8 procenta velikosti světové ekonomiky, ale vyplácí se zde neuvěřitelných 58 procent světových sociálních dávek. Mnohem lidnatější Čína vyplácí jen 2,4 procenta světových sociálních dávek – Číňané jsou vedeni k pracovitosti, nikoli k závislosti na státu.

Příčiny migrační krize

Ekonomická výkonnost Číny měřená GNI na hlavu vzrostla od roku 2007 o 229 procent. Dohady, jestli česká ekonomika roste rychleji nebo pomaleji než slovenská či německá, vypadají v tomto kontextu jako vzrušené diskuse o maratonu hlemýžďů. Je skutečně lhostejné, jestli jsme o procento před Slovenskem, nebo za ním. V rámci světa prohráváme. Evropa, zejména EU, je nešťastná část světa, která rozmařile projídá své historicky nashromážděné bohatství a pravděpodobně dopadne zle.

Pro dokreslení vážnosti situace: ekonomická výkonnost arabského světa vzrostla mezi lety 2007–2016 o 44 procent. Stejný ukazatel pro subsaharskou Afriku vypovídá o 46procentním růstu. Ekonomiky klasifikované jako „vysoce zadlužené chudé země“ si polepšily dokonce o 62 procent (pravda, z velmi nízkého základu).

To vysvětluje skutečné příčiny migrační krize. Za prvé, Afričané a Arabové zbohatli natolik, že si mohou poprvé v historii v masovém měřítku dovolit cestu do Evropy. Za druhé, Evropa je natolik absurdně rozhazovačná, že je láká na peníze zdarma. Kdybyste vy sami byli v kůži mladého Afričana, dost možná by vás také lákalo vydat se na cestu do bájného kontinentu, který vyměnil svoji budoucnost za sociální stát.

LN, 14.7.2017

Autor je ekonom, spoluautor programu strany Realisté