Politické strany mívají občas podivuhodné nápady a v oblasti ekonomické to bývá taková trochu lidová umělecká tvořivost. Ta mívá smutnou vlastnost. Nejvíc potěší autory, nejméně ty, kteří se na to z nějakých důvodů musejí koukat.
Padl nám tady od strany, která se deklaruje jako konzervativní, nápad zrušit minimální mzdu.
Což o to. Jsem naprosto přesvědčený, že bez minimální mzdy bychom celkem v pohodě přežili, skutečně na její existenci netrvám. Fascinující je ale důvod, který ona strana pro zrušení tohoto institutu nalezla. Minimální mzda prý nutí podnikatele nahrazovat lidskou práci stroji.
To si přímo vyžaduje vyprávět jeden dosti starý příběh.
Jsme v pošmourné a deštivé Anglii. Píše se rok 1779. Leicester je (stejně jako dneska, řekl by Londýňan) provinční město v hrabství Leicestershire. Co město, dokonce formálně ani vinou dávných sporů městem není – jakkoliv svou velikostí a hradem má na to označení nesporně právo. Jednu velkou událost ale město za sebou má. V roce 1265 se tu konalo první zasedání anglického parlamentu.
Jinak popravdě spíše šeď a trochu nuda a jak již bylo řečeno, londýnská kavárna by to tady nazvala Zapadákovem. Každopádně se ale Leicester pomalu chystá na nejsvětlejší období svých dějin. I když to nejsvětlejší nelze brát doslova, protože bude provázeno všudypřítomným kouřem a hlukem. Právě začíná průmyslová revoluce. Prvními vyslanci nových časů jsou tkalcovské a pletací stroje. Jejich produktivita je pohříchu vyšší, než produktivita tkalců roztroušených v dílnách ve městě a v okolí. Včetně tkalce Neda Ludda, který šel a jeden z těchto strojů zničil.
Ned Ludd s velkou pravděpodobností ve skutečnosti vůbec nežil, je to postava mytická, výplod městského folkloru, zřejmě se v ní spojuje několik lidí a několik na sobě nezávislých událostí. Neda Ludda tedy stvořila, a nyní na ni narážíme již podruhé, lidová umělecká tvořivost. Ale to není podstatné. Jméno, předávané díky různě přibarvovaným a měněným zlidovělým příběhům, dalo o tři desetiletí později název rozsáhlému hnutí řemeslníků všech možných profesí, kteří v letech 1811 až 1812 vedli vlastní soukromou válku s moderní dobou. S dovolením vám představím luddity, svým způsobem jednu z nejsměšnějších a zároveň nejsmutnějších aktivistických skupin, co jich dějiny poznaly. Mnozí luddité obětovali desítky let života za mřížemi v naivní představě, že svými sochory, palicemi a kladivy zastaví něco tak krutého a brutálně bez emocí, jako je technický pokrok a ekonomika.
Nelišili se v mnoha ohledech příliš od těch našich současníků, kteří chtějí zrušit institut minimální mzdy, protože její zvyšování vezme lidem práci.
Umím si představit několik skutečně dobrých a racionálních argumentů, proč zrušit minimální mzdu. Umím si představit desítky dalších, které už nejsou tak dobré a tak moc racionální, ale mají pořád hlavu a patu. Ale naprosto jistě vím, že k nim nepatří bránění automatizaci a robotizaci.
V této zemi se pár desítek let mluví o tom, jak bychom všichni moc a moc chtěli více produkce s vysokou přidanou hodnotou. Na podporu modernizací průmyslových odvětví jsme dali skutečně velké peníze. Oficiální vládní teze hovoří o cestě k vědomostní společnosti, hovoří o cíli dostat ČR na špičku ve vědě a v inovacích, o hi-tech a tak dále. A pak přijde konzervativní seskupení a řekne: „Tak dost! Žádné modernizace a nahrazování lidí stroji. Nebudeme brát lidem práci!“
Pokud by to nebylo tak smutné, člověk by se musel smát nad absurditou té situace.
Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem