Státy, nebo samotná unie, často regulují i monopoly, které ve skutečnosti ani monopoly nejsou. Skutečnými monopoly jsou totiž pouze ty společnosti, jejichž služeb lidé využívat musí a nezbývá jim jiná možnost, tedy společnosti nějak explicitně zvýhodněné zákonem. Taková společnost si s nikým nekonkuruje, a to ani s možností jejích služeb nevyužívat. To však není případ naprosté většiny regulovaných odvětví.

Regulace velmi často postihují síťová odvětví. Typickými příklady jsou železniční dopravci, poštovní společnosti, poskytovatelé pevných telekomunikačních služeb, sítě plynu, elektřiny či vodovodů a kanalizací. Nestává se často, že by se politici vrhali do regulace společností, které si vybudovaly své sítě v době nedávné z vlastních zdrojů, protože to jejich voliči ani nepožadují. Kdo by vinil ze zneužívání postavení na trhu poskytovatele kabelové televize, který dovedl kabel až před dům, stejně tak, jako by to mohl udělat kdokoliv jiný, a prostě jen nabízí svojí službu? Naproti tomu, ve velmi podobné situaci jsou mobilní operátoři, kteří si také vybudovali své sítě v nedávné minulosti ze svých zdrojů, ale kterým unie reguluje cenu volání, přestože naprosto normálně funguje konkurenční prostředí.

Čím se tedy odlišují jedni od druhých, regulovaní od neregulovaných? Stát velmi často reguluje služby, které se staly samozřejmostí, služby, na nichž si občané vybudovali „závislost“. Také především ty, které v minulosti vybudoval z veřejných zdrojů, popřípadě ty, které znárodnil. Lhostejno, zda jsou dnes dále ve státním vlastnictví, či již byly privatizovány. Stát se snaží vzniku imaginárního monopolního postavení zabránit vytvářením uměle konkurenčního prostředí. V některých případech stát zasahuje přímou regulací cen, v jiných nutí vlastníky sítě poskytovat síť dalším distributorům. V dalších si samotné sítě ponechává a umožňuje jejich užívání různým poskytovatelům. Typickým případem sítě, kterou stát vybudoval a umožnil ji užívat všem, je dálniční síť. Tu mohou užívat nákladní dopravci, osobní dopravci, stejně jako individuální uživatelé. Podobnou cestou se vydává i u železniční sítě, kterou jedna státní společnost vlastní a další na ni provozuje dopravu. Podobně i u přenosové soustavy elektrické sítě. Toto však není liberální řešení, sítě dál spravuje neefektivně stát. Jiná situace je u sítě pevných telekomunikačních služeb, které stát zprivatizoval kompletně a dnes vynucuje možnost užívat linky více poskytovatelům než jen jejich vlastníkovi. Ani toto není laissez faire řešení. Skutečné řešení navracející spravedlnost na trh možná ani není možné.

Stát totiž v minulosti sítě vybudoval bez ohledu na poptávku, zaváděl často sítě i někam, kde po nich nebyla poptávka taková, aby náklady na vybudování sítě pokryla. Státní podniky totiž vůbec pořizovací náklady (náklady na vybudování) do ceny nepromítaly, promítaly jen provozní náklady, protože sítě se budovaly z veřejných rozpočtů. Pro některé uživatele by pak tržní ceny byly hodně vysoké, a to především pro ty, ke kterým by se v tržním prostředí síť nedostala, protože by se ji nevyplatilo budovat. Tito občané jsou pro politiky dost silnou skupinou, aby se jim chtěli zavděčit regulací cen. Touto regulací však jen dosáhnou pokřivení cen a poskytovatelům nezbude, než si to vybrat jinde, na jiných zákaznících.

Regulace sítí není efektivní

Pokud však stát vytváří konkurenční prostředí uměle, tedy že nutí jednu společnost poskytovat její sítě i dalším společnostem, opět tím nic neřeší. Důsledkem toho nemají další společnosti motivaci konkurovat té původní svou vlastní sítí. Všichni využívají jednu a nabízejí jen takové služby, které ta síť umožňuje. Neexistuje tedy žádná zásadní rozmanitost služeb na trhu. Takový trh ustrnul. Každou novinku, o kterou vlastník sítě svou síť vylepší, musí hned poskytnout i dalším společnostem. Navíc majitel sítě není motivován svou síť dobře udržovat, protože nemusí mít strach, že by jej někdo nahradil tam, kde své sítě nemá v pořádku.

Jaké řešení je tedy skutečně liberální? V první řadě musí stát přestat podnikat a především se přestat vrhat do dalšího podnikání. Neefektivnost státních zásahů do podnikání však odezní definitivně teprve tehdy, kdy lidé přestanou poptávat služby, které v minulosti stát ovládal a nahradí je jiné, státními zásahy neposkvrněné produkty. Do té doby však stát může své minulé zásahy alespoň částečně napravit.

Nepřijatelným řešením je nutit jednu společnost poskytovat svou síť své konkurenci. Přijatelnějším řešením je, že stát prodá veškeré společnosti podnikající v síťových odvětvích, ale ponechá si sítě. Ovšem i ty by z našich daní spravoval neefektivně. Jedním z možných řešení je inspirovat se tím, co jinde funguje. Ve Švýcarsku je na železnici mnoho společností, které si spravují menší oblasti. V našem případě by to znamenalo rozprodat sítě samostatně postupně po malých částech. Tyto společnosti si pak sice nekonkurují přímo, ale trh je donutí navazovat spoje, přizpůsobovat technologie. Méně efektivní společnosti krachují a ty efektivnější je pohlcují. Řešením nejliberálnějším by bylo státní podniky a sítě rozpustit a nechat volné místo na trhu nahradit soukromými firmami. To je však, třeba v případě dálniční sítě, jen těžko představitelné.

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce

Autor je poradcem předsedy Svobodných