Ti, se kterými pracoval on, prý přitom sami ztratili spoustu peněz. "Zlomení lidé, roztříštěná srdce, na cáry roztrhané životy," píše McDonald. Poté, co jsem zamáčkl slzu, napadla mě hrozivá myšlenka: jestli byli tak nevinní, jak to McDonald líčí, byli logicky i nevědomí; zřejmě zcela neschopní rozeznat nadcházející katastrofu a její příčiny.

Bankrot Lehman Brothers je považován za začátek finanční krize. Ve skutečnosti to však bylo pouze vyvrcholení dlouhodobého procesu odcizování peněz od reálné ekonomiky. Kořeny finanční krize sahají do sedmdesátých let minulého století. Od té doby totiž stagnuje růst západních ekonomik. Vyčerpaný vývojový potenciál industrializace bylo nutné nahradit něčím novým.

Při hledání silných růstových impulzů se vkládaly velké naděje do informační technologie; ta měla být pohonem „páté Kondratěvovy dlouhé vlny“ směrem k ekonomice služeb a komunikace. Stejně jako předchozí čtyři klíčové inovace (parní stroj, železnice, elektrotechnika, automobil) měla i ona přinést dlouhé růstové období.

Rozvinuté západní ekonomiky služeb sice po informační technologii chtivě hrábly, ale na její plošný a dlouhodobý růstový impuls se dosud marně čeká. Pouze výrobci počítačů a příslušenství vytěžili maximum. Záblesk naděje přinesla tzv. internetová ekonomie. Kdekdo nadšeně hovořil o zcela novém modelu vytváření hodnot, který se obejde bez vazby na zastaralou reálnou ekonomiku. Internetová bublina však vzápětí praskla a přežily ji pouze elektronické aukční síně a encyklopedické "telefonní seznamy" s výkonnou vyhledávací funkcí. Výnosné však tyto vlajkové lodi moderní ekonomie nejsou samy o sobě, nýbrž jenom tam, kde usnadňují a urychlují odbyt hmotných produktů.

Elektronika tedy neosvobodila ekonomiku služeb od závislosti na reálném hospodářství. A toto i nadále trpí příliš slabou poptávkou, nízkým růstem a nedostatkem atraktivních investičních příležitostí.

Finanční průmysl si však vytváření zisku bez vazby na reálnou ekonomiku nenechal vymluvit. Nejenom u Lehman Brothers hledali moderní alchymisté cesty, jak generovat zisky pouze v počítačovém univerzu. A zničehonic se začaly ve virtuálním finančním oběhu sčítat aktiva a pasiva. Zdálo se, že vynásobením rizik vzroste jistota a pomocí matematických formulek lze přehodit znaménko z minus na plus. Na hypotékách se najednou dalo vydělat víc, než činila aktuální hodnota nemovitosti a šance, že budou vůbec splaceny.

To však nebylo surfování na páté dlouhé vlně pana Kondratěva, nýbrž totální odcizení peněz od reálné ekonomiky na bezcílné cestě k surreálným ziskům. Lehman padl na konci jedné takové slepé uličky. Dva roky poté se finanční průmysl z labyrintu, který sám zbudoval, nevymotal ani reálně, ani intelektuálně. O konsolidaci finančního průmyslu nemůže být ani řeči a o revizi jeho ambicí a obchodních modelů také ne. Zejména to druhé nás musí zajímat. Dva roky po krachu Lehman Brothers jsou západní společnosti spoutané řetězem dluhů; občané dluží bankám, stát dluží občanům, banky dluží státu a státy dluží jiným státům.

Cílem by mělo být zredukovat peníze opět jen na měřítko hodnoty zboží a proklestit finanční průmysl tak, že banky budou opět pouze instituce, které organizují vztahy mezi věřiteli a dlužníky. Nereálné? Pak zůstane finanční průmysl oním pekelným strojem jako při krachu Lehman Brothers.

Psáno pro Víkend Hospodářských novin

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk