Greta se vrátí do školy, její éra končí. Budeme teď řešit „přízemnější“ potíže než klima

Domeček z karet se zhroutil. Klíčový ukazatel amerických akcií, index Standard & Poor’s 500, je zpět tam, kde byl na přelomu let 2016 a 2017. Nezúčastněný pozorovatel tak snadno nabude dojmu, že americká ekonomika „stojí“ už poslední více než tři roky.

Ale ona nestojí. Nestojí dokonce ještě zcela ani ekonomika italská, a ta k tomu má teď nejblíže. Akcie tolik padají, jelikož jsme v běhu pokročile globalizačních let, zhruba od počátku milénia, vytvořili bohužel až přehnaně optimalizovaný mezinárodní dodavatelsko-odběratelský řetězec. Jeho průvodním znakem není jen enormní závislost na Číně, ale též přepjatý důraz na „just-in-time“ výrobu. Výroba „právě včas“ zlepšuje návratnost investic tím, že omezuje nadbytečné zásoby. Spočívá v plánování a výrobě na objednávku, malosériové produkci a častých dodávkách v co možná nejzazším okamžiku. Zvyšuje efektivitu, zranitelnost ovšem zrovna tak.

K efektivitě podniky nutí nejen touha po zisku. Přesnější je hovořit o touze po zisku v podmínkách stále více a více regulovaného hospodářského systému Západu. Regulace trhu práce sice lidem na Západě daly značnou míru jistoty zaměstnání, ale zdražily práci natolik, že ve velkém stejně odešla do Asie. Environmentální regulace zase nutí firmy maximálně omezovat plýtvání i emise, a vyrábět tedy maximálně efektivně – prostě „just-in-time“.

Příliš optimalizovaná ekonomika

Kdyby ti samí manažeři, kteří dali dohromady tyto mezinárodní hodnototvorné řetězce, navrhovali lidské tělo, mělo by jistě jen jednu plíci a jednu ledvinu, říká statistik a esejista Nassim Nicholas Taleb. Ano, za běžných okolností zřejmě postačí jedna plíce a jedna ledvina, avšak v šoku je lepší mít obě. Koronavirus představuje šok, na který přehnaně optimalizovaná ekonomika prostě nebyla připravená. Dům z karet také vypadá působivě jen v naprostém bezvětří.

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Myron Scholes už v roce 2009 varoval před stlačováním kolísavosti finančních trhů. Přirovnal takové jednání k postupu hasičů v Yellowstonském národním parku. Ti likvidují každý malý požár, který tam propukne, čímž zachraňují zejména křovinatý podrost. Když pak při velké bouři udeří více blesků najednou, oheň se proto mlázím šíří mnohem rychleji. Nakonec je tak zničeno mnohem větší území parku, než pokud by hasiči nechali malé požáry udělat svoji přirozenou práci, totiž zničit podrost.

Centrálním bankéřům se v uplynulém desetiletí podařilo kolísavost trhů stlačit na historická minima. Za dolary, eura i koruny vytvářené „z ničeho“ stisknutím klávesnice nakupovali cenné papíry či měny v hodnotě tisíců miliard. Touto obří umělou poptávkou nafoukli, případně dofoukli ceny kdečeho, od akcií po nemovitosti. Uměle šlechtěné „bezvětří“ zapříčinilo jedenáct let nepřetržitě rostoucího akciového trhu v USA. Mnoho bezvětrných let dalo navíc dále zbytnět přehnaně optimalizovaným globálním výrobním řetězcům. Centrální bankéři prostě předcházením malým požárům vytvořili les plný mlází, takže velká bouře nyní páchá mnohem více škody.

Koronavirus představuje právě takovou bouři, míchající dohromady globální nabídkový šok, globální šok poptávkový, ropnou cenovou válku Saúdů s Rusy a Američany, a navíc ještě krizi veřejného zdravotnictví údajně nejvyspělejších ekonomik světa typu Itálie, Španělska i Francie či Německa. Staré jistoty popadaly. Padá navíc i „jistota“ poslední dekády, že z každého průšvihu světovou ekonomiku vysekají právě centrální banky a jejich rotačky. Když centrální banky tisknou, bohatství přirozeně nevytvářejí, spíše si bereme peníze z budoucnosti, zadlužujeme se na úkor dětí i vnoučat, přičemž ještě máme pocit, že to vše skvěle „dáváme“ jen s jednou plící a jednou ledvinou. Koronavirus nás z této bláhové domýšlivosti snad pomůže vyléčit.

Ideálně „na půl plíce“

Svět, jak jsme jej znali po finanční krizi, zlomově končí a přichází nová éra. Není divu, že takový nečekaný konec vnáší mezi investory paniku. Dychtí vědět, jaká bude přicházející nová éra, do čeho v ní investovat, avšak prach ze ztroskotání té končící se ještě neusadil. Proto se stahují do hotovosti. To je jediná jistota zlomového času.

Centrální banky nejen že dlouhá léta nafukovaly vše od akcií po nemovitosti. Tiskem peněz vytvořily iluzi bohatství a podmínky pro vznik „bubliny regulací“, jejichž vrcholem jsou ty typu Green New Deal. Na ty nyní budeme muset zapomenout; pokud by se teď také ve Švédsku nezavíraly školy, Greta Thunbergová by se do jedné z nich konečně vrátila. Budeme teď totiž řešit naléhavější a „přízemnější“ potíže než klima. Přebujelé regulace jsou totiž nákladné tak moc, že ani před úderem koronaviru jsme na ně pořádně neměli – nebýt tedy právě iluzorního bohatství z tisku peněz a dalšího zadlužování. Současně přebujelé regulace vytváří na firmy zmíněný tlak, aby byly ve své výrobě ještě efektivnější, aby – ideálně – produkovaly jen „na půl plíce“, což, jak vidíme, osudově umocňuje zranitelnost celosvětové ekonomiky. Za tuto honbu za „zeleností“ a za efektivitou a za neustálý tisk peněz v režii centrálních bank, který tuto honbu umožňoval, teď miliony lidí po celém světě zaplatí ztrátou zaměstnání a dramaticky sníženou životní úrovní.

Autor je hlavní ekonom, Czech Fund

LN, 23.3.2020