Poetika předmětného divadla vyjádřená podstatou Craigovy nadloutky přesně sedí na blížící se závěr letošního pošmourného léta. Herce vyhnal ze scény Paroubek už na jaře a marionety nyní okupují jeviště. Doposud spolehlivě zastupovaly původní ansámbl. Naštěstí pro politiky doposud nepadalo moc otázek typu „K čemu je nám Paroubek, Topolánek etc., když obyčejný úředník tu práci zvládá stejně dobře?“ Jenže jedna z marionet přestala poslouchat pokyny svých provázků a rozjela vlastní etudu. Figury v pozadí z toho propadají panice, přestože klíčová moc posvětit marionetě její plány stejně zůstává v Parlamentu.

Stará, ale vtipná reklama se snažila lidem namluvit, že „image je nanic“. To ale evidentně není úplně pravda, jak ostatně naznačují hysterické reakce zleva i zprava na bouchnutí do stolu, jaké předvedl v minulém týdnu ministr financí Eduard Janota. Jako první člověk mimo nezávislé expertní kruhy ukázal na Maďarsko, kam se svými veřejnými financemi míříme, a současně, teď už na rozdíl od většiny nezávislých expertů, předložil jasné a konkrétní kroky, jak se „maďarizaci“ české ekonomiky vyhnout.

Klišovité „píchnutí do vosího hnízda“ je to nejpřesnější možné přirovnání. Janota si to zavařil na obou stranách současně. Z programů největších politických rivalů vzal to, co je pro veřejné finance pozitivní, a ponechal jim do kampaně z ekonomických programů jen fiskálně absurdní populismy. Nic horšího se už nemohlo stát. Jiná opatření totiž bohužel v úvahu nepřipadají, navíc cokoliv dalšího by trvalo příliš dlouho. Jenže státní pokladna potřebuje infuzi rychle.

Situace ODS i ČSSD je nezáviděníhodná. Vše racionální, co lze v nynější situaci udělat, už zkušený rozpočtář Janota navrhl. Pro oba týmy je z hlediska zachování statu quo nemožné se k jeho návrhům přihlásit. A tento stav generuje komické situace. Sociálnědemokratický ekonomický expert Jiří Havel jsa poprvé konfrontován v pořadu Otázky Václava Moravce s Janotovými návrhy, napotil během vysílání namísto oponentury pouze několik litrů slané vody. Jeho modrým protějškům se pro změnu podařilo vymyslet rok o osmnácti měsících. Celé to působí, jako by se po dvanácti kolech boxerského mače o titul prohlásil za vítěze rozhodčí. Těsně poté, co oba protagonisty duelu knokautoval ocelovou trubkou.

Rozinky, vyzobané z ekonomických částí volebních programů, budou politici nahrazovat jen těžko. Na druhou stranu, celé toto představení může vyústit v relativně dobrý konec. Faktická nemožnost sestavení státního rozpočtu na roky 2010 a dále už totiž nespočívá jen v tom, že strany utnou ty nejhorší populismy, jako to před pár týdny udělala částečně sociální demokracie. Situace je tak vážná, že i bez utrácení nad rámec běžných potřeb je nutné šetřit, protože jinak zákonem dané výdaje a běžný vládní život spolu s výpadkem daní a pojistného vytvoří schodek s bizarní hodnotou čtvrt bilionu korun. Okruh kovbojů, kteří budou ochotni takové dobrodružství financovat, se tenčí. Daní za to a současně důkazem je zdvojnásobení ceny dluhové služby oproti roku 2006 na 84 miliard korun, na něž nás obsluha státního dluhu přijde příští rok. Může se stát, že jediný, kdo v sále pro investory mezi oschlými chlebíčky a vybublanou mattonkou zbyde, bude Mezinárodní měnový fond (MMF). Dlouhodobé strukturální problémy státního rozpočtu vlivem krize vystupují na povrch razantně a neoddiskutovatelně. Patnáct let válení koule z nenažraných mandatorních výdajů do strmého kopce dosáhlo letos sisyfovského bodu těsně před vrcholem. Nyní se rozhodne, co dál. Stačí jedno uklouznutí a osud Maďarska nás nemine. Oproti tomu je zvýšení sazeb DPH o jeden či dva procentní body a plošný, nevýrazný, a navíc dočasný růst některých daní luxusní cestou ven z kritického stavu. Maďarskou alternativou je totiž zvýšení DPH z patnácti na pětadvacet procent za tři roky coby jedno z nejmírnějších opatření.

Týdeník EURO 34/2009