Dramatický rozvoj techniky, jaký se začal odehrávat především ve druhé polovině minulého století, vedl, nejednou oprávněně, přinejmenším ke zneklidnění odborníků. Vypadalo to tak, že některé suroviny ubývá příliš rychle a její nová ložiska se neobjevují, případně v souvislosti s politickou situací jsou pro některou stranu hůře dostupná, či zcela nedostupná. Zdaleka nejde jen o ropu, která nás napadne patrně nejdříve. Problémy byly, a jsou, také s různými kovy, či chceme-li chemickými prvky. Opět – patrně se nám vybaví uran, ale možná také měď, jejíž spotřeba jako materiálu na elektrické vodiče, je značná. Ovšem technologie pokročily a jako problémové se objevují chemické prvky, jejichž jména mnohdy známe jen z křížovek.

Například dnes tolik zmiňované zelené technologie, úsporné žárovky, zářivky, silné magnety a další zařízení, používají, mimo jiné, yttrium, neodym, europium, terbium a dysprosium. Fotovoltaické systémy potřebují galium, indium a tellur. Přitom skutečnost je taková, že prvně jmenovaná série prvků je v přírodě mnohem běžnější, než například zlato nebo platina, a naleziště těchto prvků vzácných zemin, jak se odborně nazývají, jsou rozeseta po celém světě. Přesto je americké ministerstvo energetiky řadí do skupiny "kritických materiálů".

Problém je v mezinárodních vztazích. Američané až se zpožděním zjišťují, že využívajíc levnou pracovní sílu, a především dosti volné zákony týkající se ochrany přírody, skoupila Čína těžební práva po celém světě, takže dnes těží a rafinuje asi devadesát procent světové spotřeby kovů vzácných zemin. Navíc se pokouší umělým snižováním produkce zvýšit jejich cenu. Již od roku 2012 proto s Čínou jednají Spojené státy a Evropská unie ve snaze řešit tuto situaci. Zatím k jediné, zato významné změně, došlo, když Japonci odhalili velká podmořská ložiska těchto kovů.

Označení "kritické materiály" tedy není nikterak nadsazené. Ale kritická je spíš role politiky, což se týká i dalšího z kovů, lithia. Stačí připomenout elektrické články na bázi tohoto kovu. Odhaduje se, že asi polovina jeho světových zásob, ve formě solí, je na malém území, kde se stýkají Bolivie, Argentina a Chile, přičemž většina je v prvně jmenovaném státě. Ten má však poměrně špatné vztahy s USA, a tak se vynořuje další kritický materiál. Výsledkem je, že se Američané pokoušejí o jednání, aby se ve světovém měřítku nějak jednalo o těchto komoditách. Apelují mimo jiné na to, že nemalá část světa dosud žije v nuzných podmínkách, které by zlepšily moderními technologiemi. Je to ale jen apel. O dalším vývoji rozhodují spíš jiná hlediska, než ohled k chudým zemím.

LN, 19.4.2014