Tak prý tu máme konec recese. U nás i v eurozóně. Média slaví, politici se exhibují; tím spíš, že máme před volbami. Před volbami máme taktéž u nás i v eurozóně – tedy v Německu. Česká ekonomika roste mezikvartálně shodou okolností stejně rychle jako německá, totiž o 0,7 %. Takže celou Evropou duní v médiích úchvatná zpráva: Nejdelší recese skončila. Eurozóna konečně po dlouhých šesti kvartálech neklesá. Tedy aspoň to tak vypadá z posledních statistik. A kdo by do čísel rýpal, když to zní tak dobře, že…

Šichtařová do nich rýpe. Protože není všechno zlato, co se třpytí.

Tak zaprvé, čísla jsou předběžným odhadem. Mohou se ještě změnit.

Zadruhé, statisticky podstatná jsou čísla meziroční, nikoliv mezikvartální. A když porovnáme letošek s loňskem, klesá nejen ČR, ale i eurozóna. O mezikvartálních číslech se mluví jen a jen proto, že lépe vypadají.

Zatřetí, definice recese není úplně jednotná. Podle některých definic je ekonomika v recesi, když dochází k růstu nezaměstnanosti, poklesu průmyslu anebo tržeb. A ke všemu tomu dochází! Z tohoto pohledu jsme v recesi stále.

Začtvrté, mezičtvrtletní čísla vypadají "tak dobře" jen proto, že porovnáváme mizerné druhé čtvrtletí s prachmizerným prvním. Jen kvůli této nízké srovnávací základně, tedy kvůli kouzlům statistiky, jsme se dobrali obstojných čísel. V realitě ekonomika dosud neprodukuje ani tolik, kolik produkovala v roce 2008. Například tolik opěvovaný zahraniční obchod, který prý ekonomice pomohl, zase tak zázračný není; svědčí jen o tom, že Češi spotřebovávají tak málo, že se k nám méně dováží, tudíž přebytek obchodu roste.

Zapáté, celoevropská čísla svědčí o všem, jen ne o tom, že by Evropa byla jednolitá. Konkrétně na jihu mají stále problémy, a velké. V řadě zemí je stále víc jak polovina mladých lidí bez práce, a toto lidské neštěstí s posledními statistikami nezmizelo. Naopak množí se zprávy, jak roste řecký extrémismus – a to nejen zprava, ale i zleva. Snad jediný, kdo si může mnout ruce, jsou farmaceutické firmy, protože spotřeba antidepresiv v některých oblastech bezpochyby brutálně roste.

Zašesté, je naprosto nesmyslné tvrzení, že se snad ekonomika dostává z nejhoršího díky hospodářské politice vlád. Pokud už někdo má na stávající krizi nějaké páky, jsou to centrální banky, tedy v případě eurozóny Evropská centrální banka. Tedy, ne že by se Evropská centrální banka při "boji s krizí" nějak zvlášť vytáhla, ale faktem je, že je to právě její "tisk" (ničím nekrytých) peněz, co má na pohyb HDP v Evropě v současnosti největší vliv. Rozhodně ne jakákoliv politika vlád. To je ovšem poněkud pod rozlišovací schopností průměrného voliče, a tak jim bezostyšně můžeme tvrdit opak.

Ale dobře, při troše dobré vůle snad víceméně můžeme říct, že ačkoliv ekonomika ještě neroste (jak se nyní tvrdí), alespoň se zastavil její propad. Neboli snad už krize pomalu, ale jistě bude končit. Jeden problém si skoro můžeme odfajfkovat. Ne, že by to okamžitě poznali lidé třeba na poklesu míry nezaměstnanosti. Ne, že by to okamžitě poznaly podniky na větších tržbách… Ale nebuďme nudní puntičkáři, krizi můžeme odfajfkovat, na papíře to vypadá tak dobře.

No a co dál? No – teď, když krize skončila, nás čeká ještě několik kvartálů růstu-nerůstu. Respektive růstu velmi, velmi mírného. To může trvat i rok či dva.

Dobře, a co potom? Mnooo… Potom, potom patrně přijde růst větší. A když přijde růst, bude tak trochu zbytečné míti v oběhu tak velký objem (oněch nekrytých) peněz, který právě teď zastavuje pokles. Ekonom by řekl, že velikost peněžní zásoby jaksi nebude odpovídat výkonu ekonomiky. A co se obyčejně stává, když tu máme málo zboží a služeb, ale hodně peněz? Pak obyčejně přichází inflace.

Takže jeden problém končí, druhý se pomalu začíná rýsovat. Tomu se říká z bláta do louže.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)