Diverzifikace hospodářských rizik - to je přesně to, co chybí současné zahraniční politice. Příklon jen k jedné straně nám nikdy v historii nepřinesl úspěch. Důkazem budiž jak východní blok, tak EU.

Václav Klaus má bezesporu jednu obrovskou výhodu vůči ostatním politikům u nás. Jeho pozice je nezávislejší než kterýkoli jiný politický úřad či instituce. Zároveň dosáhl na nejvyšší politický stupeň a může si dovolit ten luxus v dnešní pokřivené době být státníkem a nemuset politikařit pro udržení svého postavení, což mu umožňuje soustředit se více na podstatu věci než na její obal k prodeji.

Ať chceme nebo ne, Rusko je stejně jako USA nebo Čína silným hráčem. Ať už se jedná o veskrze prezidentský systém v USA, pevnou komunistickou ruku v Číně (která je v mnohém kapitalističtější než zbytek světa) nebo jistou formu autoritářského režimu v Rusku, chce-li někdo v byznysu uspět, těžko se jim vyhne a těžko na ně bude dělat dlouhý nos. Evropa je navíc k Rusku připojená produktovody jak na kapačkách a jen těžko se na tom někdy něco změní, i kdyby se Merkelová nebo Sarkozy předháněli v tvrdých prohlášeních. Pro ty z vás, co netušíte, která bije a kteří vyčítáte Klausovi jeho postoj k Rusku nebo sponzoring Lukoilu: Vězte, že výsostnými lobbisty pro ruské podniky, jako je například Gazprom, jsou současné hlavy států či představitelé EU, které s Gazpromem uzavřely důležité smlouvy. Patřili a patří mezi ně Silvio Berlusconi, komisař pro energetiku Andris Piebalgs (dnes komisař pro rozvoj) nebo vlivní šéfové významných italských, německých, nizozemských či francouzských státních energetických společností. Ti všichni uzavírají s Ruskem výnosné obchody. Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder se po tom, co prosadil spolupráci s Ruskem, stal dokonce předsedou dozorčí rady společnosti Nord Stream AG, v níž Gazprom drží 51% a zbytek mají německé firmy plánující výstavbu ropovodu Nord Stream. A odpůrci Klause propíraný Lukoil? Tento největší ruský ropný exportér podniká úspěšně v Belgii, Polsku, Finsku, České republice, Maďarsku, na Slovensku...

Snaha bruselských i českých politiků o kritiku vztahů Václava Klause s Ruskem neznamená v důsledku nic jiného než oslabení pozice České republiky v EU a tím snadnější vyjednávání (nebo si dosaďte slovo odpovídající skutečnosti sami) s námi. Stejné to bylo v době, kdy jsme jednali sami s USA o radaru a sklidili za to ostrá slova z Bruselu. Jenže příklon jen k jedné straně světa by byl z hospodářského a finančního hlediska pro Českou republiku strategickou chybou. Pro Českou republiku je nutné, aby si přes veškerou snahu o její spolknutí Německem a Francií skrze EU udržela maximálně dobré vztahy se všemi, kteří stojí mimo tento novodobý svazek, Rusko nevyjímaje. Česká republika si v konkurenci ostatních států už nikdy nesmí dovolit udělat stejnou chybu, jakou udělal Václav Havel, když se vzdal se svými nohsledy zbrojního trhu, v kterém jsme byli součástí světové špičky, jen proto, že je to zrovna nějakým politickým cílem krátkodobého, většinou osobního, prospěchu.

Návštěva Medveděva byla pro Českou republiku z dlouhodobého hospodářského hlediska podstatně významnější, než kdyby sem přijela celá Evropská komise. Jednání Klause totiž nebylo o politikaření a záchraně nezachranitelného, ale o podstatě byznysu a budoucnosti českých firem. A to zejména a právě v okamžiku, kdy je naše hospodářství z velké části závislé na exportu a musí hledat nové trhy. S ohledem na vývoj v EU a eurozóně proto považuji kroky Václava Klause a jeho postoje k Rusku za státnicky prozíravé a ryze v prospěch úspěšné budoucnosti České republiky a její nezávislosti v oblasti diverzifikace hospodářských rizik.