Skupina G20 se na svém torontském summitu citelně posunula ve svých názorech na další ekonomickou politiku svých členů. Od ještě nedávné podpory státnímu intervencionismu, který měl svět zachránit od největší hospodářské krize v dějinách, se konsenzuální názor posunuje k větší střízlivosti. Požadavek, aby nejvyspělejší země světa začaly snižovat své rozpočtové deficity, je výrazným a očekávaným obratem, byť mnozí politici i ekonomové se změnou kurzu ostře polemizují a hrozí návratem hluboké recese.

Jde o věčný spor. Jedna strana, říká se jí keynesiánská, věří, že vláda může utrácením peněz svých daňových poplatníků zabránit zániku pracovních míst vzniklých v době hospodářského boomu díky levným a snadno dostupným půjčkám na cokoli. Prostě když budou tato místa delší dobu podporována, tak budou výrobky a služby z těchto provozů opět prodejné za stejné ceny a ve stejném množství jako před krizí.

A pak je tu strana druhá, která tvrdí, že recese přicházejí, aby zničily to, co nikdy nemělo vzniknout, a oddalování přizpůsobení cen a mezd pomocí státních intervencí do ekonomiky je oddalováním nevyhnutelného. Navíc pokud trvá příliš dlouho, končí obvykle měnovou krizí.

Politici scházející se na summitech o ekonomických teoriích nijak do hloubky nepřemýšlejí. Zato poměrně dobře rozumějí tomu, že na dělání dalších dluhů už není moc prostoru, protože s velikostí státního dluhu rostou úroky z vládních půjček a je čím dál tím obtížnější sehnat peníze na onu záchrannou politiku. Byť by ji dál dělali rádi, protože koresponduje s představou voličů, že vlády jsou zde od toho, aby jim zařídily stále rostoucí životní úroveň, a ne od akceptování nějakých brutálních restrukturalizací. Rostoucí dluhy totiž budou vyžadovat v budoucnu rostoucí daně a ty voliči také nemají v lásce.

Možná i proto lze nalézt na první pohled překvapivý rozdíl v přístupu americkém a německém. Zatímco tradičně ekonomicky liberální a protržní Američané volají po pokračování státních injekcí, sociálně tržní Němci začali vzývat úspory. Američané jsou sice hodně zadlužení, ale jejich daňová zátěž je nízká a půjde najít nějaké další zdroje financování státu.

Například formou DPH, která v USA není a její zavedení - i v mírné výši - by podstatnou část rozpočtových problémů vyřešilo.

Jenže Němci mají sice nižší dluh, ale daňovou kvótu hodně vysoko a z hřbetů svých daňových poplatníků už moc peří nenaškubou, takže se chovají z pohledu autora diáře v tomto případě o něco racionálněji.

Němci navíc, sice zatím ještě zdálky, slyší hřmění možné měnové krize, která by mohla v eurozóně vzniknout, kdyby se nepodařilo velmi rychle a za (i při vší úspornosti) nesmírně vysokých nákladů udržet nad vodou veřejné rozpočty jižního křídla EU. Pořád bude o něco lepší, když zkrachuje třeba pár evropských automobilek a přibude pár procent nezaměstnaných, než když přijde bankrot nějaké větší evropské země typu Španělska či Itálie.

Ještě by to chtělo od evropských politiků trochu pochopení i pro to, že v této situaci, kdy si z pohledu schopnosti platit dluhy stále méně důvěryhodné vlády tak jako tak musí půjčovat od bank miliardy eur, není zrovna moudré ty samé banky trestat poměrně hloupou daní a škrtit je nepromyšlenými regulacemi.

MfD, 28.6.2010