Víte, jak může v běžném životě vypadat zacyklení? Mohlo by to vypadat kupříkladu takhle:

MMM (= můj mlsný manžel) do mě tak dlouho hučel, abych knižně vydala recepty, které jsem byla donucena vymyslet a začít používat kvůli nemalé potravinové přecitlivělosti MMM (= mého mlsného manžela) i zbytku rodinky, až jsem kapitulovala. Asi před čtrnácti dny jsem napsala a vydala kuchařku "Citlivá kuchyně". A dejme tomu, že bych prahla po tom, aby všechny její výtisky ihned po vydání zmizely z pultů. A tak bych rozbila prasátko, posbírala drobné a po internetu celý náklad skoupila. Protože by byl celý náklad okamžitě skoupen, zisky by se mi jen hrnuly. A protože by se mi zisky jen hrnuly, MMM by se rozhodl uspořádat oslavu a začal by do mě hučet, abych podle obrázků v kuchařce na onu oslavu navařila osm chodů… Tak trochu divné, že? Tak trochu zacyklené. Skoupím-li sama sobě svůj vlastní náklad, nemohu mít zisk. Budu-li vařit sama podle sebe, těžko to bude nějaká novinka. Tak trochu … ehm, nelogická blbost. Klepete si na čelo? A víte, co je nejúžasnější? Že přesně, ale přesně takhle funguje dnešní svět. A skoro nikdo se nad tím nepozastavuje.

V roce 2008 puklo něco, co vešlo do dějin pod názvem hypotéční bublina. Banky rozdaly hromady úvěrů, které za moc nestály. A najednou měly banky jaksi problém. I rozhodly se státy, že některé banky "zachrání" a zestátní je. Aby na to ovšem státy měly, rozumějme, na onu záchranu, musely se zadlužit. To se v případě států provádí tak, že státy vydají státní dluhopisy a rozprodají je. Pokud je tedy někdo ochoten koupit je. Když se žádný takový vrták nenajde, stát buď zbankrotuje, anebo si půjčí od "konsorcia států", tedy třeba od Evropské unie. No, a protože ani bankrotování, ani půjčování si od EU není moc příjemné, bývá docela užitečné mít k dispozici dostatečnou zásobu vrtáků, kteří jsou ochotni státní dluhopisy skupovat. No jo, ale kde je vzít a nekrást?

Státy se zamyslely – a našly geniální řešení. Prohlásily, že jejich státní dluhopisy jsou takzvaně "bezrizikové". A že když nějaká banka nakoupí takový "bezrizikový" státní dluhopis, nebude muset tyto dluhopisy na rozdíl od úvěrů a dalších typů aktiv krýt svým vlastním kapitálem. Neboli, státy vytvořily regulaci, která banky vlastně nutí státní dluhopisy kupovat. Takže tu máme banky, které jsou zachráněné státem, a státy, které jsou zachráněné bankami. A tohle by prý mělo generovat užitek pro stát, banky, i pro toho třetího, totiž pro veřejnost. Tak trochu … nelogická blbost, ne?

Jenomže ono se to děje. A ono se to děje čím dál víc. Ještě nikdy v historii nenakupovaly banky v Evropské unii státní dluh tak zhusta jako nyní. Jen za prvních osm měsíců tohoto roku vzrostl podíl státních dluhopisů v majetku bank prakticky o celou jednu třetinu (!) na 1,8 bilionu eur. A tenhle podíl je dvakrát větší než před pěti lety. Nebo řečeno jinak: Ještě nikdy nebyly banky tak velkým věřitelem státu, a současně ještě nikdy v historii nebyly banky tak velkým dlužníkem státu. Podivuhodně zacyklené. Česká republika je v tomhle divném závodě mezi špičkou. Zatímco v průměru v EU tvoří státní dluh 5,6 % majetku bank, u nás je to slušných 12,4 %. Asi nepřekvapí, že s námi na špici jsou i chroničtí evropští potížisti, kteří už museli žádat o mezinárodní pomoc, třeba Španělé či Portugalci.

A kdybychom chtěli jít ještě dál, není ani těžké přijít na kloub onomu podivně zacyklenému jevu, který se teď rozmáhá napříč Evropou. Banky mají od hodné tetičky Evropské centrální banky k dispozici hromady levných peněz, a nevědí, co s nimi. A tak je investují – kupují za ně… státní dluh. Namísto toho, aby dělaly to, kvůli čemu banky existují, totiž aby půjčovaly. Proč vlastně půjčovat lidem, když je to tak pracné, drahé a regulátor do toho pořád strká nos? Mnohem snazší je přeci vzít si levňoučké peníze od ECB a nakoupit za ně státní dluh. A ještě k tomu bude stát-regulátor spokojen.

Zase jsme u toho. Centrální banky rozehrály neskutečně riskantní hru. A nikdo – ani ony samy – netuší, jak tahle hra může skončit. Jedno vám ale řeknu. Po mejdanu obyčejně přichází kocovina. Ještě že mám jeden účet v bance prázdný, druhý vysypaný a vím, jak potěšit Mého Mlsného Manžela. Nashle příště, odcházím vařit svíčkovou.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)