Je skutečností, že nemáme vládu založenou na jasném a srozumitelném programu a nejspíše ji ani na tři a půl roku do dalších sněmovních voleb mít nebudeme. Máme kabinet bez důvěry, který nemá a nemůže mít sílu řešit mnoho let zanedbávané problémy této země. To však neznamená, že chronicky známé potíže lze dále prohlubovat, byť jen nesplnitelnými sliby, třeba tak, jak to dělá místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas.

Jeho prohlášení, že tzv. náhradový poměr, tedy podíl průměrného důchodu na průměrné hrubé mzdě musí zůstat na zhruba 42 procentech, jsme už slyšeli snad tisíckrát od Zdeňka Škromacha a smáli jsme se této naivitě. Smáli bychom se dál i Nečasovi, pokud by zároveň nezazněla famózní konstrukce, že stát by zcela nově měl do systému průběžného důchodového pojištění začít přispívat za matky na mateřské, nemocné a nezaměstnané. To by v okamžiku vytvořilo propad veřejných financí v rozsahu miliard, možná i desítek miliard korun. Ekonomům je naprosto jasné, že udržování vysokého poměru důchodů ke mzdě je i v horizontu nějakých deseti či patnácti let neudržitelné bez tak masivního růstu daní, jaký jsme nikdy nezažili.

Je samozřejmě nesporné, že původní představy ODS o důchodové reformě budou modifikovány, a to jak z hlediska nutnosti konsenzu s dalšími politickými stranami, tak pro střet s ekonomickou realitou. Současná střední generace, tedy nikoli dnešní, nijak nad poměry nežijící důchodci, je ohrožena skutečnou, nefalšovanou bídou po skončení své ekonomické aktivity.

Jsme jedinou zemí civilizovaného světa, kde třicetiletý občan netuší, kdy půjde do penze a podle jakých pravidel bude dostávat důchod. Ví jen, že to nebude žádný med a když nebude mít něco naspořeno, bude na tom hodně špatně. Na plánování života je to hodně málo.

Odpovědnost za to mají zcela nesporně sociálnědemokratické kabinety, které měly v posledních osmi letech tisíce příležitostí podívat se, jak to funguje v civilizovaných zemích, které nejsou ohroženy demografickou krizí a ožebračením důchodců. Recepty se dají najít v liberálním Švýcarsku i v socialistické Skandinávii. Samozřejmě nejsou hotové a nadávkované pro Česko, ale dají se doladit na místní podmínky. Můžeme se poučit na Slovensku, v Maďarsku, Polsku či Slovinsku. Socialisté to nebyli ochotni udělat, protože by museli svým voličům přiznat, že zdroje v některých životních situacích opravdu, ale opravdu nejsou a ani nebudou a kdo šetří má za tři.

Normální, do situace zasvěcený občan by čekal, že po změně vlády, byť podmíněné politickou situací, a po nástupu liberálních politiků k moci ustanou alespoň plané sliby a když není síla pro skutečnou životaschopnou reformu, nebudou se alespoň rozbíjet stavy, na nichž by mohla být někdy v budoucnu utkána.

Nestalo se tak. Ministr Nečas sice popravdě a správně říká, že musíme do důchodu později, a zřejmě to chce i seriózně prosazovat, což je jediné téma, na němž se lze shodnout snad i se sociálními demokraty. Těch navrhovaných pětašedesát let je přitom minimum a dnes Němci, kteří ještě zdaleka nejsou se svým důchodovým systémem v takovém maléru jako my, už vážně diskutují o 67 letech. Jenže ministr za ODS zároveň hodlá ušetřené peníze promrhat v nesmyslném proplácení náhradních dob, které by podle skutečně reformních scénářů nejen neměly být propláceny, ale ani započítávány do doby důchodového pojištění, tak jak je tomu dosud.

Každá penzijní reforma totiž bude nesmírně drahá, protože se musí budoucím důchodcům ulevit na daních, aby měli z čeho spořit, a zároveň se musí platit důchody současným penzistům, kteří na spoření neměli šanci a nikdo je ani neupozornil, že časy se mění. Nutnost získat dodatečné zdroje pak nemůže záviset jen na privatizacích, jejichž výnosy jsou utracené již dopředu, jak poměrně přesvědčivě doložil ministr Tlustý, ale především vyžaduje zdravé veřejné finance. To platí pro Nečase stejně jako pro Škromacha.

Ať už bude na příští rok, dva či čtyři ministrem práce a sociálních věcí kdokoli, je jeho úkolem zabrzdit růst všech výdajů jeho resortu a nevymýšlet žádné „inovace“ až do prosazení skutečné dlouhodobé penzijní reformy. Takže žádné proplácení náhradních dob, ale ani žádná smířlivost k nárokům nového zákoníku práce na státní rozpočet, žádná velkorysost při zvyšování platů státních zaměstnanců či minimální mzdy. I zvyšování důchodů by mělo klesnout jen a pouze na zákonnou hranici, kde už se mimochodem Topolánkova vláda svým úsporným slibům zpronevěřila. Pokud totiž dnešní ministr nemá sílu na prosazení skutečných reforem, měl by mít sílu alespoň na udržení resortu v takovém stavu, aby byl vůbec někdy v budoucnu reformovatelný.

LN, 14.11.2006

Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Euro