Západ ani Čína už nemají další prostor pro zadlužování

Zná to asi každý ekonom: otázky typu „kdy už to konečně praskne“, případně méně radikální „kdy bude další krize“. Kladou je tety z Kašperských Hor i novináři z Prahy. A každý rozumný ekonom by měl vědět, že existuje jen jedna poctivá odpověď: nevím.

Nelze to vědět z podstaty věci. Světové hospodářství je natolik složitý a vrtkavý mechanismus, že snese srovnání s dubnovým počasím ve střední Evropě. Výkyv v jedné části světa se projeví v zahraničním obchodu s jiným světadílem. Impulz pokračuje kolem světa a násobí se místními faktory. Výsledek je nepředvídatelný a nevypočitatelný. Ekonomové neradi přiznávají, že nejmodernější modely fatálně selhávají, ale bohužel je to tak.

Abychom byli konkrétnější. Australská společnost Deloitte Access Economics varovala před prohloubením deficitu státního rozpočtu ve fiskálním roce 2015–2016. Rozpočtový výhled vypadá, jako kdyby jej napsal Stephen King a namaloval Edvard Munch, uvádí Deloitte v nezvykle umělecké metafoře. Proč Austrálii trápí rozpočet a proč to může mít význam i pro střední Evropu?

Protože australská ekonomika je z velké části založena na těžebním průmyslu. Austrálie se v posledních dvou desetiletích stala významným dodavatelem surovin do Číny, což bylo jedním z důvodů výborných výsledků této ekonomiky. Australský veřejný dluh dosahuje pouhých 27 procent hrubého domácího produktu. Famózní číslo. Čistý dluh (po odečtení hodnoty vládního majetku) dokonce představuje jen necelých 12 procent HDP.

Dluhová expanze v podání Číny

O Austrálii se tedy starat nemusíme. Nicméně hospodářské zpomalení Číny, které je příčinou očekávaného zhoršení australské ekonomiky, postihne i Evropu. Pamatujete na zázračné zotavení automobilového průmyslu postiženého krizí v letech 2008–2009? Tolik se tehdy napsalo o šrotovném, ale ve skutečnosti Mladou Boleslav (respektive Volkswagen a další evropské automobilky) zachránila Čína.

Přesně řečeno největší stimulační impulz na světě, který „vyrobila“ čínská vláda a čínské banky. Koncem roku 2008 činil objem úvěrů nefinančním podnikům 31,2 bilionu jüanů. O rok později to bylo již 42,4 bilionu. Během jediného roku objem úvěrů vzrostl více než o třetinu! Koncem roku 2014 čínské podniky dlužily bankám již 96,5 bilionu jüanů. To představuje roční růst o téměř 18 procent během pěti let: dluhová expanze, která nemůže zůstat bez následků.

Dříve nebo později se růst zadlužení musí přinejmenším zpomalit. Podle posledních údajů z března 2015 rostl objem čínských podnikových úvěrů o 14 procent meziročně. Stále jde o dvojciferné číslo, ale je znát ochabnutí růstového trendu. V Číně se méně investuje a méně staví. Žádný strom neroste do nebes. Je to zřejmé i na hodnotě dovozu zboží do Číny. Tato statistika vrcholila ve třetím čtvrtletí 2014 a nyní zřetelně klesá.

Vývoj čínského importu může mít souvislost se zpomalením hospodářského růstu ve Spojených státech a Velké Británii. Americká ekonomika rostla podle předběžných odhadů jen o 0,2 procenta během prvního čtvrtletí 2015 – velké zklamání pro většinu analytiků. Britská ekonomika v tomtéž období zpomalila na 0,3 procenta. Rovněž pod očekávání ekonomů.

Takže – kdy to konečně praskne? Nastává už poslední fáze krize kapitalismu, které se mnozí bojí a někteří v ni doufají? Padne dolar nebo aspoň euro?

Odpovědi na tyto otázky budou nudnější, než tazatelé čekají. Nepraskne, nenastává, nepadne ani euro nepadne. Světové ekonomice dochází pára v kotli proto, že došlo palivo. Tímto palivem je prostor pro další zadlužování, státní i soukromé. Banky na Západě i v Číně již nemají dost kvalitních klientů, kterým by mohly půjčovat. Centrální bankéři mohou vymýšlet záporné úrokové sazby a další skopičiny, ale nové úvěrové obchody tím nepřičarují. A když váznou úvěry, váznou investice a zaměstnanost. Jediné, co lze podniknout, je přizpůsobit se nové situaci. Svět, jaký jsme znali před rokem 2008, se již nevrátí.

Konec ideálů

Je otázka, zdali se přizpůsobí i ekonomická teorie. Ta většinou pracuje s Cobbovou-Douglasovou produkční funkcí, která popisuje velmi idealizovaný růst ekonomiky bez vysvětlení, proč by ekonomika měla vlastně růst. Byla zavedena čistě proto, že má „příjemné“ matematické vlastnosti a dobře se s ní pracuje při modelování!

Příčiny stagnace odhaluje pouhý pohled na statistiky. Medián hodnoty celkového dluhu domácností, podniků a státu činil v roce 1980 pro vyspělé země OECD 160 procent HDP. V roce 1990 to bylo 192 procent, v roce 2000 již 251 procent a v roce 2010 neuvěřitelných 321 procent. Nejrychleji zadlužení rostlo během těchto třiceti let v Řecku: z 93 na 273 procent HDP. A pak již nebylo kam růst.

Kapitalismus se nezhroutí, dolar ani euro nepadnou, ale světová ekonomika poroste pomalejším tempem, než jakým rostla posledních dvacet nebo třicet let. Hranice růstu dluhu byly dosaženy, zbývá pouze mnohem pomalejší růst produktivity.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 6.5.2015

Nová ústava.cz