V souvislosti s ukrajinskou politickou a ekonomickou krizí se také logicky vynořuje téma ruského plynu a evropské závislosti na jeho dodávkách. Operuje se tu se spotřebovaným množstvím, uvádějí se procenta ruského plynu, které spotřebovává ta která evropská země, a výsledkem zpravidla je konstatování výrazné ekonomické závislosti Evropy na ruských zdrojích. Z toho pak plyne, že Evropa politická má tak v ruském ohledu svázané ruce Evropou ekonomickou.

To je pravda – ale jen do jisté míry. Všechny takové a podobné analýzy totiž jakoby vycházejí ze skrytého předpokladu, že existují jakési nenahraditelné "energetické zdroje". Ve skutečnosti však neexistují žádné energetické zdroje, ale energie slunečního svitu, existuje plyn, ropa a třeba i dřevěné uhlí. Z toho ale také hned vyplývá, že jeden zdroj je nahraditelný jiným zdrojem energie, že každý zdroj má nějaký substitut. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by zavřeny evropské uhelné doly a jinde zase nezavírali atomové elektrárny. To samé platí ale i pro ruský plyn. Také on je nahraditelný, protože i za něj existují substituty, a dokonce třeba i přímo plyn za plyn – tedy třeba břidlicový nebo kapalný, ale ne-ruský.

Jediná, samozřejmě že ne zrovna drobná potíž, spočívá v tom, že po eventuálním vypnutí ruských plynových kohoutů, by přechod na substituční zdroje energie – od alternativních zdrojů až třeba po znovuotevření těch uhelných dolů – trval nějakou ne zcela krátkou dobu. Týdny a měsíce v jedněch případech – až po roky v případech jiných. Podstatné ale je, že to tu s větší a jinde s menší prodlevou jde. V případě úsporných opatřeních pak okamžitě.

V této souvislosti je také zvláštní, že zatímco se neustále dozvídáme, jak který stát je závislý na ruském plynu, jen výjimečně se můžeme dočíst, jak jsou naopak Rusko a příjmy státního rozpočtu závislé na jeho exportu. Lze nalézt různé údaje, ale například v roce 2011 byl ruský federální rozpočet z 54 % financován z příjmů z ropy a plynu, v roce 2013 jen exportu plynu představoval asi třináct procent příjmů z veškerého exportu. Celý export však zahrnuje i export soukromých firem, takže podíl plynu na takříkajíc "státním" exportu je ve skutečnosti daleko větší – za něj inkasovaných 67 miliard dolarů šlo v tomto případě přímo do státní pokladny.

Jestliže Evropa má za ruský plyn substituty, pak Rusko za plyn jako exportní komoditu náhrady nemá. Respektive má: může si vybrat mezi kolapsem ve výplatách důchodů, ve financování rozpočtové sféry nebo úpadkem armády a policie (bezpečnostní složky spotřebují 1/3 jeho rozpočtu).

Rusko po desetiletí profituje v podstatě jen z toho, že tu kdysi kopli do země a objevili plyn a když kopli jinde po druhé, vyvalila se ropa. Jinak nepředvedli vůbec nic: jen postavili plynovody a ropovody a otevřeli si v bankách dolarové účty. Jen a jen díky ze země tryskajícím přírodním zdrojům se předvádějí v Karlových Varech a v Cannes, skupují domy v nejdražších čtvrtích Londýna a okázale utrácejí v luxusních obchodem v Paříži. Zná ostatně někdo ruský počítač, osobní auto na západní úrovni, mobilní telefon – nebo alespoň slušné kolo ruské výroby?

Součástí jeho státního exportu je ovšem také vojenská technika a často bývá na špičkové úrovni. Historické zkušenosti s ruskými technologiemi a technikou však napovídají, že její určité procento bude nepochybně opsané a okopírované nebo v horším případě rovnou kradené. Kromě toho se světu ukazuje a prodává to lepší a nejlepší, ale jak jsou vyzbrojeni, jak bydlí, jak se stravují ty skryté statisíce ruských vojáků - jestlipak už mají aspoň ponožky místo onucí?

Úroveň té špičkové vojenské techniky je společně s výzkumem kosmu navíc potvrzením totalitářského charakteru ruské ekonomiky (a ovšem i politiky): jen v takové ekonomice lze totiž zdroje soustředit do dvou, tří oblastí a v nich se držet na špičce. Všechno ostatní, především životní úroveň většiny obyvatelstva, je ovšem se západním standardem nesrovnatelné. Kdo o tom pochybuje, nechť si zajede na ruskou vesnici. Stačí pár kilometrů od Moskvy. (Vladimír Vladimírovič má jediné štěstí, že o tom jeho občané ve většině nevědí.)

Je tu však ještě jeden ne zcela zanedbatelný problém: totiž rozsáhlá ruská plynová pátá kolona v Evropě. Ruský plyn totiž živí mnohé další: od údržbářů a dispečerů starajícím se o jeho tok, přes vrátné v kterémkoli evropském partneru Gazpromu, od výrobců trub a zařízení na jeho přepravu a skladování, až po instituce a experty na energetickou a plynovou bezpečnost v nich sedících. Neboli těch, kdo jsou zainteresováni na tom, abychom na ruském plynu skutečně závislí byli, je v Evropě dost a dost. Vzniká dokonce podezření, že nejvíce upozorňují na naši závislost – a tudíž na nutnou opatrnost ve vztahu k Rusku – právě ti, kteří jsou na něm závislí sami: ekonomicky, politicky a mnozí také nepochybně po dohodách uzavíraných šeptem po setmění.

Shrnuto: je to Rusko a nikoli Evropa, kdo je chronicky, ba chtělo by se říci notoricky závislý na plynových a ropných rourách. A jestliže Evropa na ruském plynu ve skutečnosti závislá není, nemusí se jím nechat politicky vydírat.

Když totiž položíme hlasitě otázku, kdo potřebuje ruský plyn – za chvíli se nám ozve - Rusko!

P.S. Na vysvětlenou pro čtenáře, kteří se podivovali, že komentuji ukrajinské události: v letech 1996-2002 pracovně v Moskvě, 2004-2009 Ukrajina, od října znovu 2013 Kyjev. Nejsem ovšem "usedlík".