Racionální debata, mýty o euru a ekonomická fakta

Prezident Miloš Zeman se rozhodl ještě před naším společným setkáním v Lánech otevřít podle jeho slov „racionální diskuzi“ o euru textem ve čtvrtečním Právu „Euro – emoce a realita“. Bohužel, věcné argumenty, které tento text používá, buď přímo neodrážejí realitu, nebo ignorují kontext ekonomického vývoje.

Prezident konstatuje, že od roku 1999 byl růst cen v české ekonomice vyšší než v eurozóně (celkem za období 15 let o nepříliš významných 7 %). To ovšem neodráží úspěšnost měnové politiky České národní banky ani Evropské centrální banky, ale prostý fakt, že zatímco jádro eurozóny již na přelomu tisíciletí dávno představovaly stabilizované nízkoinflační ekonomiky, u nás byla v té době pod vládou vedenou právě M. Zemanem teprve dokončovaná ekonomická transformace. Snižování inflace na hodnoty obvyklé ve stabilních vyspělých ekonomikách bylo formálně završeno snížením inflačního cíle na stejnou hodnotu, kterou cíluje ECB, až od roku 2010. Stranou přitom ponechám fakt, že se M. Zeman na počátku tohoto tisíciletí rozhodně neprofiloval jako příznivec dezinflačního úsilí tehdejšího vedení centrální banky. Důležitější však je, že nás inflační rozdíl představující v průměru méně než 0,5 % cenového nárůstu ročně zas tak trápit nemusí. A to tím spíše, že u nás k inflaci vyšší měrou než v eurozóně přispívalo zvyšování nepřímých daní, tedy politika vlády; pokud se podíváme na data dostupná od konce roku 2002, vzrostla cenová hladina u nás bez vlivu změn daní jen o necelých 20 %, zatímco v eurozóně o 22 %.

Zároveň posledních 15 let, což nám problémy české ekonomiky z posledních let trochu zastírají, bylo z hlediska růstu ekonomiky i reálných, o růst cen očištěných životních standardů českých občanů obdobím velmi úspěšným. Výstup české ekonomiky rostl v porovnání s výstupem ekonomiky eurozóny zhruba o čtvrtinu a reálné mzdy zhruba o třetinu rychleji. Ještě důležitějším důvodem, proč nás toto srovnání nemusí trápit, je to, že jako posttransformační ekonomiku procházející procesem postupného snižování inflace by nás do eurozóny v roce 1999, a troufnu si tvrdit, že nejméně do druhé poloviny minulého desetiletí, skutečně nikdo nevzal. Do EU jsme vstoupili až v roce 2004, takže nebylo formálně možné euro přijmout dříve než v roce 2007. Srovnání inflace za tak dlouhé období tedy žádný smysl nedává.

Prezident Miloš Zeman se dále domnívá, že „spekulovat proti společné evropské měně je skoro nemožné“. Vývoj kurzu eura mu však za pravdu nedává. Připomeňme si jen dvě epizody jeho historie: na počátku tohoto tisíciletí stoupla hodnota eura zhruba o 50 %. Stalo se tak, aniž by tomu odpovídal nějaký pokrok ekonomických základů eurozóny, což mj. poměrně drsně snížilo tempo růstu, kterého pak po deset let eurozóna dosahovala v porovnání s ostatními vyspělými ekonomikami. Dnes naopak evropská měna prudce oslabuje, za poslední rok ztratilo euro vůči dolaru čtvrtinu své hodnoty. Měny velkých ekonomik prostě přitahují ne méně, ale více spekulantů, neb jsou jejich trhy likvidnější. Jediné, co by zavedení eura pro nás znamenalo, by byla eliminace spekulací na kurz naší měny vůči euru. Euro samotné je ale předmětem spekulací v takové míře, ve které je nezažívá žádná jiná světová měna s výjimkou amerického dolaru. S potěšením se budu na nedělní schůzce, bude-li si to pan prezident přát, věnovat nejenom debatě o tom, jaká je kvantifikace nákladů pohybů kurzu české měny pro české subjekty, ale i možnosti domácí měnové politiky eliminovat dopady pohybů kurzu eura, pakliže by jeho úroveň měla být pro českou ekonomiku problematická.

Dalším z řady argumentů, který pro podporu zavedení eura prezident Zeman používá, je přitahování investic na Slovensko. Tento často zmiňovaný omyl však vyvracejí celkové statistiky přímých zahraničních investic. I při jejich velkých výkyvech lze konstatovat, že dlouhodobě vždy více investic na občana či jednotku výstupu přitékalo do ekonomiky české. Po zavedení eura se tyto nůžky pro slovenskou ekonomiku dále nepříznivým způsobem rozevřely. Podobnou zkušenost ostatně zaznamenalo v porovnání se Švédskem po zavedení eura i Finsko. Je tedy možné, že euro přitahuje jednotlivé investice, rozhodně však nezvyšuje jejich celkový přítok.

Pokud jde o zmiňovanou stabilizaci eurozóny, dle nátury věřme, doufejme nebo se modleme, aby nám nejbližší dny nepřinesly z Peloponéského poloostrova neblahé zprávy, které tento vývoj vyvolaný velmi neortodoxními měnovými nástroji ECB zvrátí. Rozhodně však ignorace rozdílů mezi jednotlivými ekonomikami eurozóny, ne dle mého názoru, ale dle názoru prezidenta ECB Maria Draghiho stabilitu nepřinese. Srovnejme jen s realitou jeho výrok z minulého týdne: „V měnové unii si nemůžete dovolit velké a rostoucí strukturální rozdíly mezi zeměmi. Mají tendenci stát se výbušnými. Ohrozí tak existenci takovéto unie“¹.

Debata v Lánech se, vycházím-li z prezidentova textu, může odehrávat spíše než v otázkách celkové koncepce i v otázkách interpretace reality ekonomického vývoje. I to bude jistě přínosem. Kromě toho bez ohledu na to, jaký názor kdo v otázce data zavedení eura do české ekonomiky zastává, stojí za zmínku, že shoda s reprezentací centrální banky není pro tuto otázku zdaleka tak zásadní, jak se mnozí domnívají. Centrální banky včetně té, kterou reprezentuji, zde nejsou hybatelem vývoje, ale prostým vykonavatelem vůle politiků, případně voličů, je-li jim tato otázka přímo referendem svěřena. Tak bylo euro proti vůli relevantní reprezentace Bundesbanky zavedeno v Německu a proti vůli reprezentace dánské či švédské centrální banky naopak v daných zemích nezavedeno. Navíc ČNB byla do této chvíle při projednávání materiálů týkajících se eura vždy schopna nalézt s vládou věcnou shodu.

Závěrem si troufnu konstatovat, že racionální debata o zavedení eura vyžaduje alespoň elementární úctu k faktům. Například vývoj přímých zahraničních investic u nás a na Slovensku by byl jistě vhodnou příležitostí takovou hodnotu demonstrovat. Třeba se to v Lánech povede.

______________

¹ „Šéf ECB varoval před strukturálními rozdíly v eurozóně“, ČTK, 24. 5. 2015

Autor je guvernér České národní banky