Rozpočtový federalismus některé problémy možná vyřeší, jiné ale způsobí

Názory na Katalánsko a jeho nezávislost připomínají fotbal: někdo fandí Barceloně, jiný Madridu. Platí to dokonce i pro odborníky z řad historiků, ústavních právníků a hispanistů. Jak lze vidět problém z ekonomického hlediska?

Nejprve ještě trochu historie. Katalánské dějiny do jisté míry připomínají dějiny Českého království. Dlouhou dobu Katalánské knížectví žilo ve stínu silnějšího souseda (Aragonského království), ale drželo si svůj vlastní jazyk, kulturu, zákony a vysokou míru autonomie. Dokonce i vlastní zákonodárný sbor: Katalánsko bylo konstituční monarchií již od roku 1283!

Pak přišla nešťastná prohraná bitva a obsazení Barcelony v roce 1714, katalánský ekvivalent tragédie na Bílé hoře. Pak násilná hispanizace, vláda absolutní monarchie, ztráta suverenity. Navzdory hospodářskému rozkvětu během druhé poloviny 19. století se národ nikdy nesmířil s cizí nadvládou – tato věta platí jak pro Čechy, tak pro Katalánce.

Zbytek historie je poměrně dobře znám. Současná situace v Katalánsku by mohla docela dobře připomínat poměry, které by hypoteticky panovaly, kdyby se Rakousko-Uhersko v roce 1918 nerozpadlo.

I Československo to mělo těžké

Katalánsko představuje jen 16 procent španělské populace, ale 24 procent zahraničního turismu, téměř 26 procent exportního průmyslu a 29 procent zahraničních investic. Nezaměstnanost je dlouhodobě nižší než ve zbytku Španělska. Hrubý domácí produkt je o 16 procent vyšší ve srovnání se zbytkem Španělska. Katalánsko platí 20 procent španělských daní, z Madridu však dostává zpět pouze 14 procent – ve jménu solidarity s chudšími regiony Španělska, které však historicky ani kulturně neměly s Katalánskem mnoho společného.

Celkem vzato, z ekonomického i kulturního hlediska je obtížné vidět v dnešním stavu věcí nějaké výhody pro Katalánsko – s jednou podstatnou výjimkou. Změna stavu by byla nákladná a nebezpečná. Madrid nebude chtít pustit slepici, která snáší zlatá vejce. Mezi výhrůžky na adresu Barcelony patří i ta, že tamní fotbalový klub by byl vyloučen ze španělské ligy, což by pro něho znamenalo katastrofu. I fotbal je součástí politiky!

Nezávislé Katalánsko by čelilo nevoli Madridu a zároveň Bruselu, neboť ani EU si nepřeje, aby se jí rozpadaly členské státy. Odchod ze Španělska by tedy zároveň znamenal i odchod z EU. Neslo by to s sebou konec volného obchodu s Evropou a řadu dalších komplikací – jen se podívejme, jak složitý je vývoj kolem brexitu. A to přitom Velká Británie má v ruce silnější karty, než jaké by měla případná Katalánská republika.

Vraťme se však do roku 1918, kdy Československo získalo nezávislost. Svoboda nebyla zadarmo, a to nemluvíme jen o životech československých legionářů. Rozpad habsburské monarchie způsobil zároveň i konec společného trhu, vznik cel a dalších obchodních bariér, což byla z ekonomického hlediska pohroma. Však také první roky Československé republiky byly velmi těžké.

Nicméně naši předkové věděli, že z celé monarchie měli nejlepší předpoklady k úspěchu. Před první světovou válkou bylo České království nejbohatší zemí monarchie. Podle novodobých propočtů (Regional Income Dispersion and Market Potential in the Late Nineteenth Century Hapsburg Empire, Max-Stephan Schulze, 2007) měli Češi o 38 procent vyšší HDP per capita, než byl průměr celého Rakouska-Uherska. České země měly o čtvrtinu vyšší celkový hrubý domácí produkt než Rakousko v dnešní územní rozloze. (Čísla z roku 1910 podle moderních výpočtů.)

Češi tedy měli oprávněný pocit, že rakouské mocnářství je stojí příliš mnoho – a to nemluvíme o dvou staletích úpadku a zaostávání, během nichž Anglie, Francie, Německo a další země prožily průmyslovou revoluci. Nezávislost byla pro drtivou většinu tehdejších Čechů a Moravanů jasnou volbou.

Historická křivda nemizí

Jak dopadne rozehraná katalánská partie, ještě není zřejmé. Nejspíše ale zabere směs výhrůžek a státní moci. Dnešní Katalánsko je příliš bohaté, než aby se jeho občané chopili zbraní. Bez nich a bez zahraniční podpory se boj o nezávislost vede těžko.

Ale to není ještě všechno. Zkušenosti ukazují, že historická křivda dokáže přežívat po staletí. Je-li kombinována s ekonomickými problémy, dokáže vygradovat. Federální přerozdělování pocit křivdy ještě posiluje: proč máme my, Katalánci (nebo Britové, Češi, atd.), doplácet na někoho jiného? Co je nám do prosperity Kastilska, Asturie, Murcie, Skotska, Tyrolska atd.?

Pro všechny, kteří na ekonomické problémy EU vidí všelék v podobě federálního přerozdělování, by tyto historické zkušenosti měly být varováním. I když z teoretického hlediska mohl evropský federální rozpočet některé problémy vyřešit (což je samo o sobě sporné), pravděpodobně by jich ještě více přidělal. „My doplácíme na ty druhé“ je pocit, který stál za pádem mnoha impérií.

Jediné zlaté pravidlo, jež v historii fungovalo jako prevence různých nepříjemných pocitů, je jednoduché: každý za své.

LN, 10.10.2017

Autor je ekonom, Robot Asset Management SICAV investiční společnost, a. s.,
je spoluautorem programu Realistů