Peníze zůstávají uvnitř měnového sektoru
Centrální banky ve vyspělém světě provádějí od roku 2008 zcela bezprecedentní peněžní politiku. Snižují úrokové sazby k nule, nakupují kdejaké cenné papíry (vládní i nevládní) v nepředstavitelných kvantech, poskytují novou likviditu bankám či intervenují proti vlastním měnám. Zkrátka chrlí nová a nová kvanta peněz a navyšují své bilance tempy, která berou dech. Mnozí se proto ptají: Když máme tolik nových peněz, kam se poděla inflace?
Standardní odpověď ekonoma na tuto "hádanku" zní: Poptávka všech hráčů v ekonomice je v časech po splasknutí předchozích bublin tak nízká, že ani tvorba peněz nad všechny meze se v cenách neprojevuje, protože peníze se skrze finanční sektor nedostávají do reálné ekonomiky. Spotřebitelé šetří, podniky neinvestují, vlády omezují zadlužování. Nové peníze zůstávají uvnitřměnového sektoru – bilance centrálních bank rostou, pro bilance podniků či domácností to ale neplatí. Až se to změní, budou muset centrální banky všechny tyto peníze zase "odsát" zpět.
Dluhovědeflační spirála
Fajn, ale to je jen část příběhu. Zapomínáme na to, že centrální banky už skutečně inflaci vytvořily a ta je mezi námi už nyní. Srovnejme tuto krizi s velkou depresí 30. let. Tehdy centrální banky na splasknutí bublin reagovaly měnovou restrikcí a ceny všeho padaly závratným tempem dolů. O desítky procent klesaly ceny aktiv, nemovitostí, posléze také spotřebitelské ceny i cena práce, tedy mzdy. Hlavní centrální banky se totiž držely tehdy převažující intelektuální doktríny a snažily se i v časech útlumu udržet fixní kurz vlastních měn ke zlatu. To vyžadovalo opak dnešní politiky, tedy zvyšovat sazby, stahovat peníze z oběhu a nechat banky rychle padat. Říká se tomu dluhovědeflační spirála. Může být smrtící, neboť hluboká deflace je koneckonců stejně jako inflace formou cenové nestability, jen s opačným znaménkem. Vytvoření inflace centrální bankou V dnešní krizi by se bývalo stalo s cenami přesně totéž, nebýt expanzivních politik centrálních bank. Čili rozdíl mezi dnešní stabilitou spotřebitelských cen mírně nad nulou a deflací v řádu desítek procent, která by bez masivního tištění peněz akcí nastala, je inflací, kterou už dnes centrální banky fakticky vytvořily. Nemluvě o cenách akcií, dluhopisů a jiných aktiv, které též rostou či alespoň neklesají, tedy zažívají online inflaci, jež ale přímo neovlivňuje spotřebitelské indexy známé běžnému občanovi z jeho denních nákupů. Prostě, v mnoha oblastech sice hloupě opakujeme mnohé z toho, co jsme zažili ve 30. letech (třeba procyklicky zesilujeme regulaci finančního sektoru), centrální banky však učinily v politice obrat o sto osmdesát stupňů a jsou ve stavu "permanentní pohotovosti", vždy připraveny peníze dotisknout.
Je to dobře? Zkusme srovnání: 30. léta znamenala při tehdejší měnové politice nutnost radikálně a rychle odbourat staré dluhy, ale s velkými dopady na pády bank, nezaměstnanost a snížení celkového produktu. Dnes jsou dopady krize na reálnou ekonomiku díky centrálním bankám sice mírnější, ovšem dluhové břemeno naopak zásadněji neřešíme, spíše ho rozkládáme v čase a prostoru. A nezavíráme polomrtvé banky. I to totiž uvolněná měnová politika umožňuje.
Co je lepší? Vyberte si, hospodářské dějiny na jednoznačnou odpověď zatím čekají.
LN, 6.11.2013
Autor je viceguvernér ČNB