Rovnání vykloubených rozpočtů prostě musí bolet

Vláda schválila balík úsporných opatření a pokračuje tak v konsolidaci veřejných rozpočtů. Premiér Nečas je přesvědčen, že včasné řešení může být sice bolestivé, ale v důsledku zajistí dostatek prostředků pro ty skutečně potřebné.

Vláda přežila a není na ni hezký pohled. A zřejmě do konce jejího mandátu to už lepší nebude. Nelze jí však upřít, že dělá to, co od ní zodpovědní voliči čekají a co je pro budoucnost naší země velmi důležité. Důležitější, než si uvědomuje mnoho i jinak poměrně moudrých lidí. Rovnání veřejných rozpočtů vyvrácených z kloubů minulými vládami, zejména těmi sociálnědemokratickými, je do značné míry politickou sebevraždou. V případě ministra Kalouska pak možná řeholí a pokáním za to, že u toho vyvracení asistoval dlouhou dobu jako šéf rozpočtového výboru a aktivní účastník vládní koalice socialistů, lidovců a Unie svobody.

Sobotka nemá alternativu

Bylo by nesporně spravedlivější, kdyby té nápravě velel po předčasných volbách jako premiér Bohuslav Sobotka. Pokud si však někdo myslí, že by to bylo spravedlivější takříkajíc "sociálně" či že by to bylo méně bolestivé, tak je vedle jak ta jedle. Každý politik, pokud chce být zodpovědný vůči své zemi a budoucím generacím, má v současné situaci jen velmi omezený prostor pro volbu cest, kterými se může dál ubírat. Opozice nyní sice křičí a jistě bude křičet ještě více, ale žádnou alternativu nenabízí. Ona ji totiž nabídnout ani nemůže.

Opět je samozřejmě na stole argument, že vláda dělá tupé škrty, které budou dusit ekonomiku a ještě více podvazovat ekonomický růst. Oddlužovat se budou po domácnostech a firmách i státní instituce a nikdo nebude stavět, budovat, nakupovat. Ano, je to tak, že stále mnoho lidí věří v keynesiánský mýtus, že státními investicemi lze vytáhnout ekonomiku z bryndy a to že postaví zase soukromý sektor na nohy. Ti, kdo tyhle mantry omílají, by se měli podívat na reálná čísla.

Loni česká ekonomika rostla tempem kolem dvou procent. Deficit státního rozpočtu dosáhl necelých čtyř procent. Je tedy evidentní, že fiskální politika státu byla loni expanzivní. A expanzivní bude i letos, protože deficit stále zůstane nad tempem růstu, který bude nejspíše jen symbolický a dost možná se dokonce promění v pokles. Naši keynesiáni nějak zapomínají, že i jejich guru tvrdil, že deficity jsou možné v době poklesu ekonomiky, ale nikoli v dobách růstu či stagnace. To, co dělá naše vláda, a musela by dělat i jakákoli jiná, není nic jiného než respektování tohoto principu.

V dobách růstu bez deficitu

Nakonec i onen evropský fiskální pakt, který premiér Nečas nepodepsal a byl za to kritizován kdekým, je založen přesně na tom, že pracuje s pojmem strukturální deficit, tedy deficit očištěný o dopady růstu nebo poklesu ekonomiky. A ten má být vyrovnaný, maximálně v půlprocentním schodku. To by znamenalo v Česku pro letošek deficit maximálně na úrovni nikoli oněch reálných sto pěti miliard korun, ale pod hranicí sedmnácti miliard.

A ti, kdo zpochybňují nezbytnost rychlé cesty vedoucí k navození takového stavu, vlastně obhajují praxi, kdy Bohuslav Sobotka jako ministr financí sekal stamiliardové dluhy při čtyř- a šestiprocentním růstu ekonomiky, z nějž do státního rozpočtu teklo padesát až sedmdesát miliard korun každoročně navíc. Kdo věří, že politická realita dovolí, že dnes nasekané dodatečné dluhy skutečně v budoucnu splatíme z budoucího růstu, nechť se přihlásí. Nikde na světě se tak nikdy nestalo.

Je jistě možné diskutovat o struktuře úspor, o tom, zda nezvednout jinou daň či neškrtnout jiný výdaj. Ale opět mnoho možností není. Výdaje na penze jsou zdaleka největší a rostou velmi rychle a demografická prognóza je jasná. Ještě v roce 2009 dostali důchodci 339 miliard a letos, přestože valorizace byly minimální, činí výdaje 382 miliard a tempo se zrychluje. Přibrzdění této výdajové položky je sice kruté, ale nezbytné. Vinu by měli penzisté přičíst generacím politiků, kteří blokovali penzijní reformy a nevytvořili fondový systém, z nějž by si penzisté mohli přilepšovat a který by tak kompenzoval aspoň zčásti dopady zhoršování poměru mezi důchodci a ekonomicky aktivními občany. Volání po odložení i tak nedostatečně razantní penzijní reformy je z tohoto pohledu zcela absurdním nesmyslem.

Dočasně jako sovětská vojska?

Na příjmové straně je zvýšení DPH jistě nemilé a je skutečností, že letošní skok zvedl ceny a snížil nákupy. Nicméně realita je taková, že při meziročním růstu maloobchodních tržeb o 1,6 procenta roste výběr DPH o 6,6 procenta, takže nějaké slušné navýšení výnosu tam je a DPH je skutečně daní nejvíce odolnou proti hospodářskému cyklu. Její výnos klesá mnohem pomaleji než u příjmových daní. Tím, že vláda zvyšuje daňové zatížení lidem s vysokými příjmy, bere opozici jednu z jejích zbraní, i když fiskální dopady budou asi zanedbatelné.

Největší potíží je dočasnost navrhovaných opatření, která mají být uplatňována pouhé tři roky. Lze očekávat, že tato dočasnost bude tak dočasná, jako byl pobyt sovětských vojsk u nás. Maximálně je příští vláda trochu vycizeluje tak, že ten límeček nás sice bude škrtit stejně, ale bude o něco elegantnější.

MfD, 13.4.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO