Jsou prý věci, které nesmí ministr financí vypustit z úst, soudí Jiří Paroubek o výroku Miroslava Kalouska na téma, že také může nastat situace, kdy nikdo nebude chtít kupovat dluhopisy české vlády a stát nebude schopen financovat svůj dluh. A nelze se jeho rozhořčení divit. Vždyť je to tak prosté. Už feldkurát Katz věděl, že „to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou“. A Paroubek hodovat chce. Jeho přesvědčení, že co nevidět bude premiérem, dosahuje v procentuálním vyjádření hodnot inflace v Zimbabwe, kde nedávno představili první pětibilionovou bankovku. A sociální demokraté již názorně předvedli, jak umějí hodovat, když se dostanou do Strakovy akademie hlavním vchodem.

Jenže ať se Paroubek nezlobí, či klidně zlobí, vláda má ministra financí od toho, aby říkal právě to, co řekl Kalousek. Ano, lze sice rozdávat a sypat ptáčkům modrým i oranžovým, ale všechno má své meze. Diskuse na téma, zda jsou finanční trhy schopny uspokojit půjček chtivé vlády z celého světa, se vedou už nějaký čas velmi intenzivně. Objemy dluhů, které generují mnohem finančně silnější země, než je Česko, totiž vysílený bankovní sektor již v blízké budoucnosti bude uspokojovat jen s obtížemi. Velkou část dluhů, kterou dosud vykupovala třeba čínská centrální banka nebo polostátní fondy bohatých ropných států, bude také nutné umístit někde jinde. A vlády, které nebudou mít své účty v pořádku, na tom nebudou zrovna dobře.

Hodnocení schopnosti splácet své dluhy, takzvaný rating, snížily světové agentury již Rusku a vyhrožují nejen finančně ne zrovna stabilnímu Řecku, ale i Irsku a Španělsku. I Německo, které právě včera schválilo obrovský protikrizový balík výdajů, se hodlá držet v maastrichtských mantinelech tříprocentního deficitu veřejných financí. Nakonec Argentině se podařil pěkný státní bankrot s dluhem odpovídajícím zhruba tomu současnému českému.

Názor, že v době krize si lze půjčovat zcela libovolně a jen hlupák se nezadluží, se tedy evidentně rozchází se zdravým rozumem. A to nejen v současnosti. Jestliže David Rath s pochopením vnímá fiskální expanzi Hitlerova Německa na sklonku hospodářské krize, měl by objasnit, zda se stejným pochopením přistupuje i k tomu, jak tuto expanzi nakonec hitlerovský režim financoval.

Ani kdyby na místě Miroslava Kalouska seděl říšský ministr financí Hjalmar Schacht, nebylo by to našim sociálním demokratům moc platné, protože v Česku není dostatek židovského majetku, který by se dal za účelem záchrany „říše“ před státním bankrotem arizovat. Likvidace německých Židů měla totiž, jak historici dobře vědí, nejen ideologický, ale i makroekonomický důvod, jehož kořenem byla právě fiskální expanze z roku 1933.

Je sice pravda, že David Rath se pokouší nyní „arizovat“ středočeské nemocnice zprivatizované jeho předchůdcem hejtmanem Bendlem, ale o finančním přínosu těchto znárodňovacích plánů lze dost úspěšně pochybovat i v krajském rozměru, natož v rozměru celostátním. Navíc nakonec i ten Schacht, který okradl o majetek nejen Židy, ale i ve válce porobené státy, nakonec pro své neutuchající drzé řeči o hrozbě státního bankrotu skončil v koncentráku.

Ale věřme, že Kalouskovi za jeho drzé řeči koncentrák nehrozí, stejně jako nehrozí nucená léčba v Bohnicích ekonomům, kterým pro hájení racionálního hospodaření s penězi daňových poplatníků krize nekrize MUDr. Rath v rozhovoru v Lidových novinách diagnostikoval hezky po mengelovsku změklý mozek. Socialističtí demokraté totiž opravdu nejsou národní socialisté a podle Ratha a Paroubka je nelze soudit.

MfD, 28.1.209

Autor je šéfredaktor týdeníku Profit