Ambiciózní ekologické plány mohou citelně ohrozit zastaralý evropský průmysl
Pokud máme shrnout události roku 2019 s pravděpodobným přesahem do roku následujícího, patrně se nevyhneme následujícím tématům: brexit, hospodářské zpomalení v Německu a mohutný nástup ekologické agendy v EU.
Prosincové britské parlamentní volby skončily rozhodným vítězstvím Konzervativní strany pod vedením Borise Johnsona. Staronový premiér se může opřít o pohodlnou parlamentní většinu – otázkou zůstává, o čem přesně britský parlament bude hlasovat. Prozatím je patrná změna postoje kontinentálních mocností.
Francouzský prezident Emmanuel Macron již dal najevo změnu rétoriky. Namísto ostrých prohlášení jsme hned den po volbách mohli slyšet: „Neopouštíte Evropu, zůstáváte na naší straně a my na vaší. Naše historie, naše geografie, naše hodnoty nás svazují nad rámec událostí, obtíží a zklamání, a proto Francii obzvláště silně záleží na našich vztazích ukovaných v bitvách během společné historie a proto cítí zodpovědnost danou geografickou polohou našich zemí.“
Zní to skoro, jako kdyby Francie nabízela pomoc v blížícím se válečném konfliktu. Cynicky řečeno, Macronovi spíše záleží na společném obchodě a v neposlední řadě i na osudu bezmála 300 tisíc Francouzů žijících a pracujících v Británii. Pokud by se měli teoreticky všichni vrátit, znamenalo by to nepříjemný nápor na francouzský sociální systém.
Z hlediska matematické teorie her je situace dána takto: pokud Londýn zvolí „měkký“ přístup a Brusel rovněž, obě strany minimalizují škody a mohou nakonec i vydělat. Pokud obě strany naopak nebudou spolupracovat, škody mohou být značné; těžko odhadnout, na které straně horší. Kdyby Londýn ustoupil a Brusel nikoli, výsledek by byl patrně velmi nepříznivý pro Británii. Možnost, že by Brusel ustoupil a Londýn nikoli, je spíše hypotetická, protože vedení EU nic takového nepřipouští.
V každém případě platí, že smírné řešení brexitu by bylo ideální pro obě strany, ale Bruselu se do něho příliš nebude chtít. Kdyby se totiž ukázalo, že Británie prosperuje i mimo EU, znamenalo by to povzbuzení pro odstředivé tendence v Itálii, v Maďarsku a možná i jinde. Bruselští jestřábi – kterým jde čistě o své mocenské pozice – mají jiné priority než Macron, kterému záleží i na prosperitě své vlastní země.
V této souvislosti je pozoruhodné, že brexit, což je gigantické politické a diplomatické selhání Evropské unie, je kontinentálními médii podáván čistě jako britská chyba. Jako kdyby Brusel dělal vše správně, jako kdyby byl neomylný ze samotného principu.
Kontinent starých technologií
Německo je považováno za evropskou hospodářskou velmoc. Nicméně během roku 2019 jsme byli svědky výrazného zpomalení hospodářské dynamiky: země se jen o desetinu procenta vyhnula formální recesi. Nezaměstnanost je stále nízká (3,1 procenta), takže zpomalení zatím nikoho neděsí. Totéž platí pro českou ekonomiku.
Mnohem závažnější jsou dlouhodobější perspektivy německé (a vlastně i evropské) ekonomiky. Německu i Evropě téměř kompletně unikla revoluce v informačních technologiích. Báze indexu DAX, který zahrnuje třicet největších německých korporací obchodovaných na burze ve Frankfurtu, se čte tak trochu jako popisky v technickém muzeu. Polovina firem má historii starší než sto let. Největší evropská softwarová firma SAP má méně než osminu tržní hodnoty ve srovnání s americkým Microsoftem. Během tohoto století do indexu DAX nepřibyl ani jediný startup. Víceméně totéž by bylo možné prohlásit i o dalších evropských ekonomikách, respektive burzách.
Ne snad, že by v Evropě technologické společnosti neexistovaly, ale všechny jsou víceméně postradatelné – dělají většinou to, co předtím již dělali jiní, anebo jsou příliš úzce specializované. Evropa sice dala světu hypertextový jazyk HTML jakožto základ celosvětové sítě, jeden z nejpopulárnějších programovacích jazyků (Python) a operační systém Linux, ale nic z výše uvedeného nedokázala úspěšně kapitalizovat.
Žebříčku největších evropských firem podle tržeb stále dominují ropné společnosti, automobilky, jiné těžební společnosti (včetně ruského Gazpromu), případně banky a finanční konglomeráty. Evropa je ve struktuře ekonomiky zhruba na úrovni USA kolem roku 1980. Postavení evropských automobilek se však může zásadně změnit, pokud se vládám a úřadům tohoto kontinentu podaří prosadit ambiciózní ekologickou agendu.
Doposud prosperující automobilový průmysl, pilíř ekonomiky, může být zredukován na slabé místo přežívající z dotací, podobně jako zemědělství. Přinejmenším vedení EU, a dokonce i Evropské centrální banky se nyní předhání ve vstřícnosti k různým hnutím ekologických aktivistů. Skutečnost, že hlavním znečišťovatelem je nyní Čína, nikoho nevzrušuje. Žádné demonstrace před čínskými ambasádami jsme neviděli, Greta Thunbergová zatím nevytáhla svůj transparent na náměstí Nebeského klidu v Pekingu.
Kdyby ovšem Čína skutečně začala s omezováním emisí, pak teprve bychom mohli hovořit o tom, že Evropa má ve světě ještě nějakou váhu.
LN, 31.12.2019
Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.