Japonsko komunisty nepotřebuje. Znárodňují tam bankéři.

Japonskou ekonomiku, kdo by si to pomyslel, plíživě znárodňuje centrální banka. Japonští centrální bankéři v zoufalé snaze uniknout deflaci a oživit ekonomiku zvyšují nabídku peněz tím, že nakupují státní dluhopisy (jak nové, tak staré) i akcie a dluhopisy soukromých společností. Vyrábějí z nich nové peníze ve víře, že podpoří chuť Japonců utrácet.

Dělají to cílevědomě a vytrvale. Japonská centrální banka (日本銀行,Nippon Ginkō) je už dnes většinovým akcionářem ve 23 velkých společnostech. Kromě toho patří mezi top 10 akcionářů v polovině firem zalistovaných na tokijské burze.

Co zajímá centrální bankéře

Taková situace nemá nic společné s tržní ekonomikou, s kapitalismem, jak ho známe (z učebnic). Ceny akcií přece mají odrážet reálnou hodnotu společnosti, ne makroekonomické cíle centrální banky. Copak centrální bankéři můžou zainteresovaně a odpovědně rozhodovat o obchodní strategii té či oné společnosti?

Centrální bankéře nemusí příliš zajímat, kolik nesou dividendy. Nemusí jim ležet na srdci kapitálové zisky firmy. Musí se starat hlavně o to, aby odvrátili deflaci.

Jistě, centrální banka se může vzdát kontroly většinově vlastněné společnosti a přenechat ji minoritním vlastníkům. Může však minoritní vlastník být zainteresován na prosperitě firmy tak jako (soukromý) vlastník majoritní?

Je to každopádně absurdní situace. Ještě v osmdesátých letech si sotvakdo dokázal masivní znárodňování centrální bankou v Japonsku představit. Země platila za výkladní skříň kapitalismu.

Po válce, jako jiný poražený stát – Německo, liberalizovalo Japonsko ekonomiku. A podobně jako Německo prodělalo hospodářský zázrak, jen nakrátko přerušovaný vnějšími krizemi.

V osmdesátých letech však japonská centrální banka, na rozdíl od německé, pozdě reagovala na konjunkturu vyššími sazbami a na japonských trzích s akciemi a nemovitostmi praskly bubliny. A s nimi japonský zázrak skončil.

Od té doby dělají vláda i centrální banka všechno možné i nemožné, aby ekonomice vrátily někdejší dynamiku. Akciový index Nikkei se však maximálním hodnotám z roku 1989 dodnes ani nepřiblížil.

Hory špatných úvěrů, a především stimulační opatření kromě toho vyhnaly vládní dluh na kolosálních 250 procent HDP. Japonsko se stalo nejzadluženějším státem světa.

Nákupní horečka

Centrální banka v devadesátých letech stlačila úrokové sazby k nule, aby odvrátila deflaci. Držela je tam s výjimkou období po krizi. Pak je poslala až do minusu, kde jsou dodnes. A už na přelomu století, deset let před Amerikou a Evropou, spustila kvantitativní uvolňování, začala ve velkém nakupovat dluhopisy od komerčních bank a výměnou jim dávala nové peníze. Později začala hromadně kupovat také akcie.

A nemá v plánu s tím skončit. „Jsme odhodlání nadále podporovat ekonomickou aktivitu společností i domácností,“ ujistil v dubnu guvernér banky Haruhiko Kuroda během slyšení v parlamentu. Letos i v příštím roce se centrální banka chystá nakoupit akcie za šest bilionů jenů (53 miliard dolarů).

Analytici z tokijské burzy spočítali, že v listopadu 2020 se centrální banka stane největším individuálním vlastníkem akcií v Japonsku. V té době překoná státní penzijní fond (největší penzijní fond na světě), který drží šest procent japonského akciového trhu.

Může ale centrální banka zmíněnou strategií pohnout s ekonomikou? Výsledky jejích experimentů jsou zatím žalostné, Japonsko se pohybuje na hraně recese a k deflaci nemá ekonomika daleko.

A je vůbec možné oživit ekonomiku státu se stárnoucí a rychle vymírající populací?

Zlověstná demografie

Demografická data vypadají zlověstně. Počet obyvatel ostrovní země by mohl v roce 2050 klesnout ze současných 127 milionů o čtvrtinu – na 95 milionů. Víc než 40 procent populace by přitom v té době mělo být starší 65 let. Důsledkem bude samosebou klesající poptávka a deflační tlaky.

Vláda se podporou mateřství, zaměstnávání žen a liberálnějším přístupem k přistěhovalectví snaží populační malér odvrátit. Jenže její politika se může projevit až za desítky let.

Co si do té doby počne centrální banka, pokud její nynější experimenty nebudou zabírat? Že by bankéři začali „shazovat domácnostem peníze z vrtulníků“? Vypadá to šíleně, ale…

Politika centrální banky vyvolává další otázky. Co třeba banka udělá s horou vládních dluhopisů? Pokud své dluhopisové tažení dotáhne do konce, bude jediným věřitelem vlády. Vyhlásí potom kabinet platební neschopnost a centrální banka dluh odepíše?

Kdo ale od banky koupí tu nebetyčnou horu akcií, proti které je hora Fudži titěrný krtinec na zahrádce?