EKONOMIKA: Jen vzpomínky nám zůstanou?
Tenhle hospodářský zázrak trval necelých dvacet let. Světová hospodářská krize byla prvním šokem a přechod na systém válečné ekonomiky na sebe nenechal dlouho čekat. Ze slábnoucího odlesku prvorepublikového dobrého zvuku se dalo žít ještě pár let po válce a definitivní konec zlaté éry znamenalo vítězství pracujícího lidu nad reakcí.
Marasmus bolševického ekonomického modelu a jeho výdobytky si mnoho občanů stále ještě pamatuje. Nicméně šanci, která se nebude opakovat, a to je pád komunistického režimu u nás a reálnou možnost dostat se zase na výsluní, jsme fatálně promarnili.. Ani jsme se o návrat mezi skutečně vyspělé státy světa seriózně nepokusili.
Za všechno se platí. Nejvíc za jednoduchá řešení to je za takový handl, kdy se pohodlíčko a tzv. bezbolestná řešení vymění za ideály, cíle a předsevzetí. K dovršení celé smutné pikanterie to lid s radostí vítá a hlasatelé pravd, lásek, kapitalismu bez kapitálu a apologeti smyslu něčeho tak absurdního jako jsou „něžné revoluce“, se stávají miláčky národa, kterým prý lid stále bezmezně věří. Tohle máme v genech a jakékoliv snahy o vybřednutí z průměrnosti končí z principu marností..
V české kotlině totiž všechny převraty a zásadní změny („revoluce“) začínaly a končily tak, že někdo někoho okradl. Jak se to má dělat ukázalo už prvorepublikové vypořádání se šlechtou a církví kamuflované jako boj proti rakušáctví, nacistické vypořádání se Židy a jinými nepřáteli Říše, kdy šlo hlavně o majetek, poválečné vypořádání se sudetskými Němci, kterým jsme sebrali i peřiny, poúnorové vypořádání s kapitalistickými bafuňáři následovalo vypořádání s vesnickými kulaky, pak vypořádání nás samých se sebou při tzv. „měnové reformě“. S kým jsme se vypořádali po roce 1989 nikdo pořádně neví, kam se poděl něžně rozkradený, majetek se do značné míry tuší.
.Nejsme ani silná, ani konkurenceschopná, ani výkonná ekonomika. Proto jsme velmi snadno zranitelní. Ti, co to chtějí a potřebují vědět, to také vědí a umí to pro svůj prospěch využít..
Národ živený takovými zprávami, jako že koruna trhá všechny myslitelné rekordy a opět tvrdě pokořila dolar a euro před korunou leží v prachu a prosí o milost, náleží do takové oblasti pythických předpovědí, jako byla naše velkohubost při mistrovství Evropy ve fotbale, kdy jsme si předpověděli drtivé vítězství ještě než jsme prvně kopli do balonu. I tady je ve hře něco, čemu je u nás zvykem říkat národní hrdost. Hrdí Češi mají měnu, která sice doma platí stále méně, ale světové měny pokořuje každý den.
Kdybychom totiž byli ekonomikou prvorepublikového typu a místo kohort expertů a analytiků jsme zde měli jediného profesora Engliše, kdybychom zde měli namísto kamarily nejrůznějších otců tzv. ekonomické transformace jediného Ludwiga Erharda, otce německého hospodářského zázraku, pak by bylo hej.
Posilování koruny má jako jednu ze základních příčin zcela paradoxně právě slabost, zranitelnost a malou výkonnost a snižující se konkurenceschopnost našeho hospodářství, které funguje v prostředí s volně směnitelnou národní měnou..
Ve světě totiž existují jedinci a finanční skupiny, které koncentrují do svých rukou světový finanční kapitál. A tihle filutové chtějí svoje hromady peněz přirozeně zhodnotit, a to tak, aby to bylo co nejjednodušší, s přiměřeným rizikem a hlavně – aby to byla velká rána. Zhodnocení alespoň v desítkách, ale ještě raději stovkách procent. Těmhle lidem se říká spekulanti, ale také investoři - prostě jak kdo. Jejich finanční síla je taková, že mají šanci dělat si pokusy i s takovými institucemi jako je centrální banka států, které jsou „slabé v kramflících“. Oni moc dobře vědí, že když budou za svoje balíky deviz nakupovat české koruny, vyženou kurs, kam si vzpomenou. A vědí, že centrální banka může buď zdražit peníze, to je zvyšovat úrokovou sazbu, anebo sáhnout do svých devizových rezerv a snažit se nakupovat proti těmto hráčům. To ale nemusí vyjít. Intervence centrální banky kurs obyčejně trvale nesrazí pokud, nepočítáme pár hodin či dnů, neboť trezory centrální banky nejsou bezedné. Ale hlavně – tyhle hrátky škrtí naši proexportně zaměřenou ekonomiku. Prostě na vývozu vyděláváme stále méně nehledě na to, že naše zboží v cizině je velmi drahé a v neodpovídající struktuře a kvalitě. Jsme drazí pro západní turisty. Přicházíme o zakázky a hrozí recese. Krachy, snižování výroby. To si žádná vláda nemůže dovolit. Spekulanti to vědí a právě na to se čeká. Na vynucený zásah centrální banky (obvykle v konsensu s vládou).
Tahle přetahovaná může trvat měsíce a až když bude euro třeba za 20 Kč a v novinách bude vítězoslavný ryk o tom, že jsme „pokořili“ evropskou měnu, začnou působit ekonomické zákony a dojde skokově k vyrovnání nerovnováhy a disproporcí a uměle vyhnaná bublina „silné koruny“ – která „byla posilována“ podle rozmarů světových spekulantů - splaskne. S velkým nebo menším třeskem.
Měna zeslabí třeba na 32 Kč za euro a nám nakonec v eurozóně nezbude než škemrat o rychlé zavedení eura, abychom tu naši měnu měli rychle z krku. Na euro, japonský jen apod. jsou spekulanti krátcí a jejich „útoky“ obyčejně i taková britská libra hravě ustojí. S polským zlotým anebo maďarským forintem je to jinak. Středoevropské národní měny jsou pro spekulanty zajímavé.Tady se dají vybrat zisky. Pošklebované Slovensko už bude příští rok mimo zájem spekulantů. Zavede totiž euro.
A my si třeba jednou v klidu vydělíme vklady, ceny nemovitostí a ceny v obchodech, důchody i platy a samozřejmě i dluhy kurzem 31, 4872 Kč/1 euro a budeme konečně vědět, jak jsme na tom doopravdy. Bude to účet za letitý život nad poměry.
Ale vzpomínky na dobu, kdy bylo i pro nás docela levně v drahém Německu či Francii, a přitom pecen chleba doma stál 50 „silných“ korun, ty nám zůstanou.
Myslíte si, že to je báchorka? Kdoví….?!
