Očekávání vkládaná do "zelených" firem se nenaplnila ani u nás, ani v Německu

Neslavný konec konference o snížení emisí skleníkových plynů v jihoafrickém Durbanu je dobrou příležitostí podívat se znovu na dosavadní výsledky boje proti globálnímu oteplování. Začněme doma. Česko loni dosáhlo osmiprocentního podílu elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů, ovšem za cenu nesmírně nákladné podpory výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren.

Musíme se zamyslet nad tím, co bylo z hlediska nákladů, jimž se česká společnost mohla vyhnout, dražší. Zda fotovoltaika v letech 2009 až 2010, nebo tunelování a éra bankovního socialismu v divokých devadesátých letech. Ve všech těchto případech jdou odhady současné hodnoty ztrát či vícenákladů do stovek miliard s tím rozdílem, že zjevné kradení si naštěstí troufne obhajovat málokdo. Sociální náklady přihlížející k negativním externalitám ve všech zmíněných případech převyšují privátní náklady. Tunelování a korupce jsou dalekosáhlým oslabováním důvěry v demokratický režim, zatímco velmi nevhodně uchopená podpora obnovitelných zdrojů v Česku zdiskreditovala koncept "zeleného růstu".

I když akceptujeme potřebu splnění mezinárodních závazků týkajících se podílu obnovitelných zdrojů, pořád nám zůstávala možnost učinit tak nejlevnějším "zdrojovým mixem". Ten bychom zajistili nikoli nastavením výkupních cen (feed-in tarifů) s garantovanou dobou návratnosti, ale reverzní aukcí, kdy by se soutěžila nejnižší nabídka tarifu, za kterou je ještě někdo ochoten státem poptávanou kapacitu "dodat a provozovat". Tento model není bez problémů, ale přece jen mohl výrazně šetřit kapsu spotřebitelů. Navíc smyslem celé podpory obnovitelných zdrojů mělo být snížení emisí skleníkových plynů. Řada mezinárodních studií konstatovala, že emise lze snižovat s rozdílnými náklady při dosažení stejného efektu. Z hlediska mezních nákladů vycházely a dosud vycházejí zdaleka nejlépe investice do úspor energií. Vzhledem k tomu, že ty nejsou v Česku (ale ani kdekoli jinde) finančně zdaleka saturovány a jejich potenciál zdaleka vyčerpán, neměl by být jakýkoli jiný program s horší návratností vlastně ani zahajován. Očekávání, vkládaná do "zelených" firem, které prostřednictvím vysokých výkupních cen elektřiny z fotovolotaických elektráren spotřebitelé "vykrmí" k tvorbě nových pracovních příležitostí a zvyšování exportního potenciálu, se nenaplnila ani u nás, ani v Německu, kde by člověk očekával opak.

Nástup levnější, ale z hlediska technické úrovně již téměř srovnatelné čínské konkurence způsobil, že Německu ve fotovoltaických technologiích prudce klesl podíl na světových prodejích. Subvence placené spotřebiteli prostřednictvím feed-in tarifů u elektřiny se z hlediska průmyslové a inovační politiky ukázaly být nejen fenomenálně nákladné, ale i neúčinné. Tlačit na inovace samozřejmě lze podporou vědy a výzkumu, tedy adresnými subvencemi. Česko si za těch xset miliard, které spotřebitelé zaplatí v účtech za elektřinu v příštích letech navíc, žádný inovační průlom ve fotovoltaice nekoupilo.

S emisemi skleníkových plynů na této planetě se to má tak: miliarda lidí žije v relativním blahobytu, druhá se k tomu propracovává a těch zbývajících pět miliard by chtělo mít alespoň naději, že se tak jednou stane. A dobrý život bez elektřiny si představit nelze. Rozvojové země vcelku logicky argumentují, že vzhledem k podstatně vyšším nákladům na energie z obnovitelných zdrojů by ohrozily svůj růst.

Přesun ohnisek ekonomického růstu do rozvojových zemí způsobuje rychlý absolutní nárůst celkového objemu skleníkových plynů, které nehledě na všechny iniciativy stouply od roku 1990 o polovinu. Za posledních deset let Čína postavila elektrárny o celkovém výkonu řekněme tří set Temelínů, každý rok potřebuje přidat třicet dalších. Valnou většinou v podobě uhelných elektráren. Jednou postavené budou tady nejméně třicet let. Nárůst emisí tedy už kvůli tomuto "uzamčení se do uhlí" na léta dopředu bude pokračovat, nehledě na jednostranný závazek Evropy snížit emise do roku 2020 o 20 procent (oproti roku 1990), případně ho zvednout na 30 procent, když se připojí ostatní. Spojené státy se ale nikdy nebyly ochotny mezinárodně zavázat ke snižování emisí, pokud tak neučiní i rozvojové země, a neudělají to ani teď. Japonsko, Rusko a Kanada se propříště v podstatě ze stejných důvodů také chtějí čemukoli písemnému vyhnout. Investiční náklady spojené s úplnou transformací energetiky na "zelené zdroje"jsou nesmírné. Obnovovací hodnota jaderných a konvenčních zdrojů jen v USA představuje asi 1,3 bilionu dolarů, které by se musely odepsat. A protože alternativní zdroje mají nižší spolehlivost dodávek a podstatně větší nároky na přenosovou soustavu, vyžádaly by si víc investic, řekněme dvojnásobek. Představa, že se během jedné generace bez pomoci jádra dostaneme od fosilních k alternativním zdrojům, a to v globálním měřítku, a ještě zvýšíme celkovou výrobní kapacitu na několikanásobek, není z tohoto světa. Dluhy zatížený Západ není schopen zaplatit jak snižování emisí a transformaci energetiky doma, tak v rozvojovém světě. Emise porostou, a pokud platí vazba mezi jimi a globální oteplováním, bude se Země oteplovat.