Bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka včera do HN napsal, že za potíže s rozpočtem na příští rok nemůže. Ve svém textu praví: "Velmi dobře si pamatuji, kdo podával pozměňovací návrhy, jež v součtu zvýšily rozpočtové dopady o dvacet miliard korun (těch dvacet miliard, které chybějí v příštím roce ke splnění konvergenčního programu). Byli to poslanec KDU-ČSL (porodné), poslankyně za ODS (vdovské důchody), senátor za ODS (zvýšení platby státu za státní pojištěnce) a poslanci za KSČM. Klub ČSSD po mých apelech žádné takové návrhy nepodal." (Kdo zavinil potíže rozpočtu? Já ne, HN 5. září.)
V tomto ohledu má Bohuslav Sobotka pravdu. On se proti těmto předvolebním dárečkům opravdu stavěl a opravdu doložitelně hlasoval proti. Zamlčuje ale podstatnou věc: pro všechny výše uvedené výdaje nakonec hlasovala drtivá většina poslanců ČSSD.

Když chtěli, tak to šlo
Pokud ministr financí, tedy jeden z nejmocnějších členů vlády, má dělat jenom stafáž nezodpovědným poslancům vlastní strany, kteří si nafukují státní výdaje podle libosti, je to podstatný důvod k rezignaci. Sobotka k ní měl možnost, anebo jí mohl alespoň pohrozit. Nic takového se nestalo, ničeho takového jsme si nevšimli.
Obdobně to platí o bývalém premiérovi. Od chvíle, kdy se Jiří Paroubek ujal vlády, dokázal si - na rozdíl od svých předchůdců Špidly a Grosse - zařídit disciplinovanou poslušnost poslanců vlastní strany. Ale nežádal o ni, když došlo na nesmyslné předvolební rozhazování. Jako předseda vlády si měl Paroubek navíc zajistit disciplínu ve vládní koalici, která měla 101 hlasů. Kdyby se těch 101 poslanců postavilo proti, výdaje by neprošly.
Paroubek, pravda, vládní koalici v té době používal už jen občas. Dával přednost hlasování s komunisty, se kterými měl dohromady 111 hlasů. Dnes předvádí, jak si dokáže zajistit disciplínu v celé levicové stovce, v bloku zatím nerozborném. Ani tuto hráz ale před volbami Paroubek nepostavil, i když ji - pokud chtěl - postavit uměl.
Za disciplínu v koalici a rozpočet jsou zkrátka bývalý ministr financí a bývalý premiér odpovědni, a nikdo z nich vinu nesejme, i kdyby se rozkrájel.

Jeho hlavní vina je jinde
Dvacet miliard, o kterých Sobotka píše, není ale to nejdůležitější, oč tu jde. Jsou tu další stovky miliard mandatorních dávek, které se ČSSD - pokud chtěla - mohla pokusit během osmi let vládnutí reformovat a ušetřit na nich. Leč nestalo se. Místo toho se teď drasticky škrtá ve výdajích na obranu a porušují se spojenecké závazky.
Hlavně však Sobotkův návrh rozpočtu na letošní rok vychází z krácení výdajů, které ještě neprošlo sněmovnou, nebylo dokonce ani politicky předjednáno. Zahrnuje také příjmy z privatizace.
Rozpočtový deficit není sám o sobě tragédie. Vláda není jedinec, který by měl před smrtí dluhy vyrovnat. Stát jako instituce trvá, má přetrvat lidské životy či generace. Bylo by dokonce obhajitelné, že po čtyřiceti letech komunismu se vláda zadlužuje, aby mohla dohnat zanedbané investice do infrastruktury či školství. Peněz na rozumné věci však evidentně ubývá, zato se rozhazuje v nesmyslných sociálních transferech. Rozpočet je v pasti, protože reálně klesají výdaje, které nejsou mandatorní, respektive ze zákona předepsané. To je hlavní vina Bohuslava Sobotky.

Tak dejte sto první hlas
V tuto chvíli je zřejmé, že ODS chce se vší vážností předložit rozpočet se schodkem 100 miliard. Dojde tak ke konfliktu s Bruselem a k porušení našich mezinárodních smluvních závazků.
Měl bych proto jeden návrh, jak z toho ven či jak se alespoň vrátit zpět do mantinelů maastrichtských kritérií: po dohodě s kamarády z bývalé trojkoalice (100 hlasů), které Topolánek "nechce hodit přes palubu", se těch předvolebních dvacet miliard korun hezky rychle zase seškrtá, příslušné paragrafy zákonů se zruší.
A sto první hlas, bez kterého to nepůjde, určitě zajistí sám Bohuslav Sobotka, statečný disident ve své vlastní straně. Vždyť už proti tomu všemu bez bázně a hany jednou hlasoval.

Hospodářské noviny, 6.9.2006