Každodenním politickým i mediálním refrénem je tvrzení, že euroatlantická civilizace prožívá úpornou hospodářskou krizi. Tato krize že je dána neodpovědným chováním jednotlivců a států, jejich neúměrným zadlužováním a vytvářením ekonomicky neudržitelného stavu směřujícího k předluženosti a kolapsu.
Zejména politikové z těch zemí, které jsou hospodářskou krizí dotčeny o něco méně, mezi něž patří také ti naši, velice často vystupují s bohorovnými soudy o tom, kterak Řekové, Italové či kdokoliv jiný takzvaně projedli budoucnost. Jak to ale je ve skutečnosti? Není to možná jen velká politická hra na poslušné a neposlušné, na hodné a zlobivé, na ty, kteří budou odměněni, zatímco ti druzí potrestáni? Čas od času stojí za to zapojit jednoduchý, takřečený selský rozum. Tak jako to učinil například ekonomický expert Ivo Vašíček, který na webu zveřejnil na toto téma už řadu podnětných úvah. Co s jeho pomocí můžeme také zjistit?
Ano, některé země eurozóny spotřebovaly víc, než uměly vyprodukovat. Ve skutečnosti však utrácely za produkty, které někdo někde musel vyrobit. Kdyby se státy a lidé nezadlužovali, nebylo by možné prodat produkci. Zadlužující se lidé, firmy i státy utráceli za produkty, které někdo musel vyrobit. Kdyby neutráceli, nikdo jiný by je nekoupil. Při současné účinnosti informačních plánovacích systémů by příslušné zboží nebylo vyrobeno. Firmy by neměly příslušné zisky a lidé ve firmách práci. Rostoucí dluh umožňoval spotřebu produkce, které je přebytek.
Současný ekonomicko-společenský systém vychází z použití peněz. Lidé získávají peníze prodejem práce, pronájmem svého majetku, přerozdělováním nebo zadlužováním. Všichni spotřebovávají produkty vyrobené lidmi a stroji. Technologický rozvoj umožňuje neustálé zvyšování produktivity práce. V obdobích technologických revolucí je nárůst produktivity značný a rychlý. Použití technologií umožňuje snižovat počty pracovníků při zachování nebo zvýšení objemu výroby. Poptávku vytvářejí především pracující. Buď přímo utrácením svých příjmů, nebo nepřímo placením daní, které utratí někdo jiný.
Při rostoucí produktivitě musí v uzavřené ekonomice poptávka klesat, protože klesá i množství pracujících. Pokud by bylo množství peněz v ekonomice konstantní, klesal by objem peněz protékajících trhem formou mezd. Příslušně roste podíl kapitálových výnosů (vydělávají investice místo pracujících). Klesá proto i poptávka, na což firmy reagují dalším snižováním počtu pracujících a spirála deprese se roztáčí.
Řešením je proto buď zvýšení množství peněz na trhu, které je dnes realizováno pomocí dluhů, nebo export produktivitou navýšené výroby. I v případě exportu se nutně musí někdo zadlužovat. Pokud někdo vyrábí více, než spotřebuje, nutně musí někdo jiný vyrábět méně, než spotřebuje. Jinak by se zboží hromadilo.
Částečným řešením je přerozdělování formou zdanění. Kdyby však byl veškerý přínos růstu produktivity zdaněn a přerozdělen, ztratily by investice do růstu produktivity z hlediska tržní ekonomiky smysl.
Současná světová výroba je schopna produkovat dostatek výrobků pro celý svět. Současné zemědělství dokáže produkovat naprostý dostatek potravin pro všechny. I surovin je naprostý dostatek. Přesto jsou média plná informací o ekonomické krizi. V politickém a ekonomickém chápání přestala být ekonomika zdrojem produktů pro uspokojování potřeb, ale stala se jakýmsi virtuálním systémem, jehož účelem je pouze přelévání peněz.
Současný svět se rychle stává jednou globální uzavřenou ekonomikou. Produktivita práce roste globálně. K vyrobení současného nebo většího množství produktů už není zapotřebí více pracujících. Pokud je však nákup produktů závislý na objemu prodané práce, musí poptávka nutně klesat. Větší objem produkce, který vyšší produktivita umožní, nebude možné exportovat. Rozvoj společnosti na malé planetě má své limity.
Jaké je z toho východisko? Ten, kdo přinese ultimativně uspokojivou odpověď, dostane nebo by měl dostat Nobelovu cenu. Pro nás, kdo tento příběh prožíváme dnes a tady, je k zamyšlení jednodušší otázka: co z toho všeho, co je nám předkládáno jako hospodská krize, je skutečně způsobeno objektivním působením ekonomického cyklu a co je jen produktem obřích kapitálových spekulací a s tím spojených politických zájmů? Nabízí se jednoduchá otázka, kterou si můžeme osvěžit ještě z dobré paměti: Kdo za to může?
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6