V mnoha inzerátech nabízejících zaměstnání, uplatnění na pracovním trhu a možnost rozšíření pracovního týmu se jako jeden z benefitů často uvádí flexibilní pracovní doba. Každý zaměstnavatel si ji představuje trochu jinak, například jeden den v týdnu možnost práce z domu, nebo 8 pracovních hodin rozdělených do pevné a variabilní části dle uvážení zaměstnance, možnost tento systém operativně změnit nebo ho naopak zvolit pevně, případně pracovat pouze z domu a do sídla společnosti jezdit jen na pravidelné porady a pracovní setkání. V zásadě se ale vždy jedná o totéž – dát zaměstnanci trochu volnosti a svobody rozhodování v tom, kdy bude práci vykonávat, což má působit jako motivační faktor, protože si zaměstnanec občas potřebuje něco vyřídit na úřadech, zajít k lékaři nebo prostě jen přeskládat den. Perfektní! Sláva zaměstnavateli a jeho osvícenosti!… Nebo je to jinak?

Žijeme ve druhé dekádě třetího tisíciletí, píše se rok 2014. Téměř 20 let běžně používáme pro práci počítače, zhruba 15 let běžně používáme pro práci mobilní telefon a internet, posledních několik let je to možné dokonce na jednom přístroji. Automobily jsou na takové úrovni, že mnohdy umí lépe řídit samy, než když je ovládá jejich majitel. Vše se zrychluje, včetně tlaku na výsledek a rychlost jeho dosažení. A přesto se nás snaží někdo okouzlit flexibilní pracovní dobou. Ale je to skutečně stále benefit, je to už nutnost nebo v rámci vývoje pracovních návyků a možností standard? Těžko určit, záleží na oboru a profesi, jedno je však jisté. Pracovní doba, tak, jak byla chápána dlouhá desetiletí (tedy v 16:00 padla, protože mám odpracováno 8,5 hodiny, beru za kliku a děj se co děj, protože já pracuji zase až zítra od 7:30) je nenávratně pryč.

Nechci se opírat čistě o asi dva roky starý výzkum Business News Daily, který uvádí, že zřejmě končí epocha, kdy zaměstnání mělo pevnou pracovní dobu. Chci jen poukázat, že to neřešíme pouze v rámci ČR a teprve nyní, ale že téma je řešeno na mnoha místech světa, v mnoha oborech a již delší dobu. Jistě je dobře, že se o tématu mluví, ale nestačí to. Je třeba, aby možnost flexibilní pracovní doby existovala už od pozic v nižším managementu, u pozic řadových, a to nejen v rámci komerčního prostředí firem a podniků, ale i v úřadech a institucích, kde je pracovník zaměstnancem veřejného sektoru, veřejné správy. Osobně několik takových úřadů znám a s naprostou jistotou mohu tvrdit, že jejich zaměstnanci nebo úředníci nevykazují horší výsledky ani méně práce oproti svým kolegům z jiných úřadů, kteří tuto možnost nemají. Dokonce vím i o případech, kdy lidé, mimo jiné z tohoto důvodu, odmítli změnit zaměstnání i když by si finančně třeba trochu polepšili.

Celé téma je totiž o pochopení možností, které se s rozvojem informačních technologií, mobilních přístupů a on-line dostupnosti nabízejí, o manažerské prozíravosti tyto možnosti správně identifikovat a pracovat s nimi a hlavně pochopit, že to, co donedávna mohlo být vnímáno jako benefit, navíc pouze pro určité vyvolené pozice, je dnes moderním standardem, dokonce nutností aby mohly podniky a společnosti, a vlastně celá společnost, efektivně pracovat a v souvislosti se čtvrtou generací timemanagementu, zaměřenou právě na soulad v pracovním a osobním životě každého člověka, i spokojeně žít. Spokojený pracovník je motivovaný pracovník a motivovaný pracovník je výkonný pracovník.

Flexibilní pracovní doba na pozicích, které to alespoň trochu umožňují, tedy není benefitem, ale cestou k lepším výkonům a spokojenému životu.

Ústav práva a právní vědy