Vypráví se v jistých (nejmenovaných) kruzích poslanecké sněmovny následující „zaručeně“ pravdivá historka: Nemohli se jednoho dne hoši ve vládě dohodnout, čí návrh zákona odhlasují.

Když už to hodnou chvíli nikam nespělo, bouchnul pan ministr financí Babiš pěstí do stolu: „Tož, chalani, uděláme to jinak. Každý si ho zmeríme. Všici se otočíme a uděláme zárez do stola. A kdo ho bude mít nejdelšího, vyhráva.“ I otočili se pánové – o tom, kde byly v tu chvíli paní ministryně, či zda byly předem diskvalifikovány, či zda paní Marksová nepodala protest proti sexismu, zpráva nepojednává – a postupně dělali zářezy do jednacího stolu. Když se otočili zpět, pan Babiš nevěřícně vytřeštil oči na zářez pana Bělobrádka a pana Sobotky: „No totok... to nie je možné...do ďasa!“ Ale vzápětí se mu rozzářily oči: „Ale chlapci! Veď já to meril z druhé strany stola!“ A tak se stalo, že pan ministr financí opět vy-... jaksi... prostě vyběhl s celou vládou.

Popravdě řečeno, uvedená historka ve mně vzbuzuje jisté otazníky. Aniž bych chtěla zpochybňovat její pointu, nejsem si tak docela jistá, zda jednací stůl skutečně nese stopy po souboji. Já bych to osobně viděla spíš takhle: Druhou nejpoměřovanější věcí mezi chlapy v hospodě je počet koní anebo průměrná spotřeba jejich auta. (Ten počet koní by pak celkem i vysvětloval, proč to pan ministr financí zbytku vlády tak jasně natřel.) Jenomže mám celkem důvodnou obavu, aby celá tahle soutěž nebyla tak trochu... podvodná.

Když jsme si kdysi před lety koupili jako rodina první slušnější auto, byli jsme zaskočení, že místo za 8 litrů uváděných v dokumentaci jsme jezdili za 9,6 litru. Zatímco já to moc neřešila, můj manžel, vychovaný otcem, který byl zase vychovaný na socialistických kárách a tehdejším zapisování si spotřeby, se neustále snažil jezdit ekonomicky. Přesto se nikdy nedostal pod 9 litrů. Bál se, že je něco špatně, a protože to byl jeho miláček, řešil to. Všude si ale klepali na čelo, že to je normální (a normální není manžel). A tak jsme si na to zvykli.

Vloni jsme si shodou okolností zase koupili nové auto, v jehož dokumentaci psali o spotřebě něco přes 6 litrů. Když jsem jela přes Německo s jeho benevolentní rychlostní politikou na dálnicích, dávala jsem motoru sodu a jela, co to dalo. A byla jsem s průměrem na 10 litrech. Považovala jsem to za naprosto normální jev.

Jenomže jak se postupně ukazuje, ono to není ani tak „normální“, jako spíš „běžné“. Leda že bychom za normální považovali podvod. Automobilky jedna po druhé přiznávají, že zákazníky podváděly. Tento týden podvod praskl na Suzuki. Čtvrtá největší japonská automobilka přiznala, že testy spotřeby nedělala správně. Předtím si Černého Petra vytáhlo Mitsubishi. Ještě předtím jiné aféře čelil Volkswagen ohledně kouzlení s testy NOx. A tak dál.

Automobilky se patrně dělí na ty, na které podvody už praskly, a na ty, na které teprve prasknou. Ohledně emisí nejspíš podváděly všechny velké, ohledně spotřeby asi také, příště možná přijde řada na ošulené testy bezpečnosti, pak se možná na přetřes dostane (ne)ekologičnost použitých materiálů... Zkrátka tomu, co je napsáno v dokumentaci, věřím asi jako volebnímu programu politické strany. (Takže už dávno auta nevybírám ekonomicky, ale pocitově.)

Koneckonců, auto prostě je od základu neekonomické. Ekonomické by bylo snad jen ve sdílené ekonomice: půjčím si ho, dojedu do práce, tam si auto někdo další převezme, jede dál a pak zase dokola. Ekonomické by taky bylo, aby kupříkladu boty nikdy nebyly v botníku. Jenže představa, že svoje boty sdílím se sousedem, je mi vážně odporná. Stejně jako většině lidí. Proto většina lidí chce SVOJE auto. A většina lidí chce svoje auto milovat. Proto má BMW údajně tým lidí, kteří nedělají nic jiného, než zkoumají, jak na zákazníka v obchodě působí onen zvuk, když se po dosednutí zaklapnou dveře. Podle marketingové teorie totiž údajně tohle hodně lidí ovlivní, zda auto koupí. Zákazník prostě není racionální, nýbrž emocionální. Proto tak dlouho průměrný zákazník odmítal věřit, že co je v papírech napsáno, je jen mlácené prázdné slámy. (A pak je tu ještě samostatná „kategorie Šichtařová“, která se nejprve zeptá, zda se do auta vejde osm dětí plus manžel, a pak si jde teprve poslechnout zvuk.)

A víte co? Během posledních dvaceti let jsem pomalu, ale nezadržitelně spěla ke zjištění. Kdysi jako bankéřce, jako ekonomce, jako poradkyni některých politiků... a tak dál a dál... se mi v mnoha oborech odkrýval svět na obou stranách zdí: Před bankovní přepážkou i za ní. Před kamerou i za ní. Na volebních plakátech i za nimi. A tak mi dneska celý automobilový multi-podvod připadá celkem nezajímavý. Zajímavé je na něm jen jedno: Auta pro většinu lidí stojí hodně, a tak jim věnují hodně pozornosti. Až někdy někdo začne věnovat stejné množství kritické pozornosti a samostatného myšlení poživatelnosti výrobků potravinářského průmyslu, zelenosti zelené politiky, schopnosti medicíny uzdravovat, užitečnosti genderových filozofií, vlivu školství na rozvoj mentálních schopností dítěte a tak dál a dál a dál – zjistí, že to všechno je prohnilé nachlup stejně. Svět, ve kterém žijeme, je jen Matrixem. Tak nějak to trochu sice tuší všichni. Ale zdaleka ne všichni z něho chtějí vystoupit.

(Docela by mě zajímalo, jak by poměřování pana Babiše dopadlo mimo Matrix...?)