I Evropu může potkat krize trvající třeba desítky let

Japonská ekonomika poklesla o 6,8 procenta v ročním přepočtu během druhého čtvrtletí 2014. Soukromé investice spadly o 9,7 procenta, soukromá spotřeba dokonce o 19,2 procenta. Co se to s Japonskem děje?

Japonská ekonomika se již čtvrt století potýká s následky velké bankovní krize, která přišla začátkem 90. let po velké úvěrové expanzi během let osmdesátých. Politici a ekonomové vyzkoušeli řadu různých hospodářských politik, které se převážně soustředily na „rozpumpování“ ekonomiky vládními výdaji. Japonsko se tak na nějakou dobu stalo největším světovým spotřebitelem cementu, než bylo předstiženo Čínou. Země má udivující počet dálnic, tunelů, obchvatů, letišť a přístavů, ale žádaný efekt nenastal: ekonomika se ne a ne pohnout. Pohnul se ale státní dluh, a to směrem vzhůru na úroveň 240 procent HDP.

Zlom měl nastat v roce 2012 s příchodem nového premiéra. Šinzó Abe prosadil balík opatření, pro který se ujalo označení „abenomika“. Obsahuje tři typy opatření v rozpočtové politice, v měnové politice a v reformách podnikatelského prostředí.

V rozpočtové politice Abe prosadil výdajový balík v objemu odpovídajícím 210 miliardám dolarů. Polovina z něj připadla na staré známé investice do infrastruktury. Mimochodem, infrastruktura, tato modla politiků, má ve skutečnosti velmi sporné dopady na hospodářství. Kdyby hustota dálniční sítě podporovala růst a zaměstnanost, Belgie by byla nejbohatší země na světě s nejnižší nezaměstnaností, což není. Zdá se, že od určitého bodu nasycení další investice do infrastruktury ztrácejí význam a jsou spíše zátěží. Japonsko by mohlo poskytnout pozoruhodný studijní materiál. Taktéž i české obchvaty a tunely.

Rozpočtový balíček má i svoji příjmovou stránku: zvýšení daně z obratu. Japonsko nemá daň z přidané hodnoty a maloobchodní daň z obratu zůstávala dlouho velmi nízká. Než byla koncem prvního čtvrtletí 2014 zvýšena z pěti na osm procent, nastal krátkodobý maloobchodní boom, během něhož se domácnosti snažily předzásobit zbožím dlouhodobé spotřeby ještě za nízkých daní. Během druhého čtvrtletí ovšem domácnosti zareagovaly na zvýšení daně předvídatelně: poklesem nákupů.

Pokud jdeo měnovou politiku, japonská centrální banka již dávno snížila úrokové sazby na nulu. Nezbývalo než uchýlit se k tvořivým přístupům známým pod souhrnným názvem „kvantitativní uvolňování“. Jeho japonskou variantu vlastně známe i v Čechách, neboť centrální banka velmi masivně intervenovala na měnových trzích za účelem oslabení jenu. Od září 2012 japonský jen oslabil vůči dolaru o 26 procent, oproti euru podobně.

Cílem této razantní operace bylo povzbudit japonský vývoz. Japonské automobily, stroje, elektronika, fotoaparáty, chemické výrobky a další produkty měly teoreticky získat na konkurenceschopnosti oproti levnější čínské a korejské konkurenci. Faktem zůstává, že japonská obchodní bilance je po fukušimské katastrofě v roce 2011 stále v záporných číslech. Obchodní schodek za červen 2014 v hodnotě 8,1 miliardy dolarů přispěl k rekordnímu obchodnímu deficitu za pololetí. Ani významné oslabení měny japonskému obchodu a průmyslu nijak viditelně nepomohlo. Proč? Politika devalvačních intervencí měla nepříznivý vedlejší efekt: růst cen. Japonsko dováží prakticky všechny materiály a energii. Výrobci sice měli výhodu ve zlevnění své produkce na globálním trhu, avšak vzrostly jim náklady. Vyšší náklady zasáhly i domácnosti. Při stagnaci mezd měla inflace nepříznivý efekt na reálné příjmy domácností.

Odkládání nákupů

Vyšší inflace přitom byla paradoxně kýženým cílem abenomiky. Premiér i centrální banka chtěli dosáhnout růstu maloobchodních cen. Politikové a centrální bankéři totiž stále ještě věří v tzv. deflační spirálu. Význam tohoto jevu má spočívat v tom, že spotřebitelé v očekávání stále nižších cen déle odkládají nákupy. Důsledkem je údajně pokles agregátní poptávky a celkem logicky i pokles celé ekonomiky. Nižší míra využití výrobních kapacit pak má za následek další zlevňování, a tudíž další odkládání spotřeby.

Je s podivem, jaký tuhý život má tato legenda o spotřebě odkládané v důsledku deflace. Připomíná legendu o minci, která se údajně rozpustí přes noc ve sklenici s kolou. Cenová deflace je přitom jen důsledkem bankovní krize a s ní spojeného poklesu objemu úvěrů. Skutečně, objem japonských podnikových úvěrů poklesl o 27 procent ve srovnání s vrcholem. Dosti silný důvod k poklesu maloobchodních cen a současně ke stagnaci mezd a podnikových zisků. Domácnosti odkládají spotřebu prostě proto, že jim nerostou příjmy. Pokud jim politici nebo centrální bankéři ještě navíc zdraží zboží, nebude následovat blahobyt.

Závěr? Japonsko ukazuje, že velká bankovní krize může mít neblahé následky po řadu desetiletí. To mimochodem není dobrá zpráva pro eurozónu, která se také potýká s úvěrovou deflací. Stárnoucí společnost, kde ubývá pracujících, nemůže dosahovat zázračných hodnot ekonomického růstu. I zde lze vidět paralely v Evropě. A pokud politici a centrální bankéři nutně cítí potřebu uplatnit svoji tvořivost, ať se raději přihlásí do kurzů kreslení.

LN, 19.8.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners