János Kornai (nar. 1945), maďarský ekonom a také bývalý harvardský ekonom, jeden z horkých adeptů na Nobelovu cenu, která mu však zatím nebyla udělena, je také jedním z mála ekonomů bývalého sovětského bloku, který se dokázal prosadit na Západě a dosáhnout světového uznání v době studené války. Jeho dílo je proto stále více než inspirací pro hospodářskou politiku dnešní střední a východní Evropy.

V době, kdy se svět rozděluje na západ a východ, na kapitalismus a socialismus, Kornai zkoumá fungování centrálně plánovaných hospodářství. V realitě experimentování s administrativně stanovenými cenami, které podle návrhu polského ekonoma Oskara Langeho (nar. 1904) a amerického ekonoma Abba Lernera (1903 – 1982) měly být předem vypočítány, aby se předešlo zbytečně drahému dosahování rovnováhy, si Kornai všímá zajímavého fenoménu socialistických ekonomik. Jsou to chronické nedostatky spotřebního zboží.

Ve známé knize Economics and Shortage (1982) se zabývá původem tohoto fenoménu a dochází k závěru, že problém není ve špatném nastavení cenové struktury, ale v systému přidělování dotací. Jeho vhled do fungování centrálně plánovaného hospodářství se liší od toho, co matematičtí ekonomové předpokládali, a to tím, že Kornai neopomíná institucionální postavení centrálně plánovaných odvětví. Podle Kornaie, jakmile jsou ceny administrativně stanoveny tak, že výnos z produkce je velmi malý, centrálně plánovaná odvětví budou vytvářet tlak na poskytovatele finančních dotací tím, že budou vytvářet neustálý nedostatek. Tímto se systém stává neefektivním, protože rozvolňuje vztah mezi produkcí a výnosem z produkce. Výroba pak nezávisí na poptávce, ale na centrální autoritě, která centrálně plánovaná odvětví za neefektivní výrobu odměňuje dotacemi.

I když Kornaiovy závěry byly později upraveny, stále je jeho koncepce syndromu rozvolněných rozpočtových omezení velmi užitečnou teorií. Lze ji třeba úspěšně aplikovat na podobná odvětví, jakým jsou v České republice České dráhy. České dráhy jsou historicky velmi silně dotovány Ministerstvem dopravy. I když je jejich provoz prakticky neustále modernizován, je z pohledu Kornaiovy teorie neefektivní, a to proto, že rozpočtová omezení Českých drah jsou silně narušena dotační politikou. Je zde proto disproporce mezi tím, co jsou dráhy schopny prodat na trhu, a tím, co je dotováno státem. To, že dráhy silně podléhají syndromu rozvolněných rozpočtových omezení, se dá ukázat na jejich chování. To je založeno na strategii neustále vytvářené potřeby nově investovat do obnovy tratí, koridorů, vozového parku atd.

Chování Českých drah je pak v principu založeno na kalkulaci, která v sobě zahrnuje explicitní nebo implicitní dotace v podobě budoucího splacení dluhů státem. Kdyby dráhy systematicky negenerovaly dluhy, jejich provoz by v konkurenci zanikl. Neustálým krátkodobým nedostatkem modernizace generují České dráhy nové dluhy, a drží tak politické představitele v napětí. Explicitní a implicitní dotace dál vytváří díry do státních rozpočtů. Jedná se o jasnou ukázku zděděného chování centrálně plánovaných odvětví, o jejichž neefektivitě už dnes nikdo nepochybuje.

Centrum pro studium konkurence, Liberální institut