Tahle událost nehýbe světovými trhy ani se o její interpretaci nestrhne žádný boj. Přesto stojí za zaznamenání. Tiskový mluvčí a ředitel komunikace Československé obchodní banky Milan Tománek dal výpověď a nastupuje u společnosti Home Credit, kde bude působit především vůči zahraničním médiím, protože firma orientující se na spotřebitelské úvěry rozvíjí svůj byznys především na východ od karlínského viaduktu, dobře to známé hranice, kde se Evropa mění v Orient. Je fakt, že mluvčí a komunikační ředitelé přicházejí a odcházejí, nicméně Tománek byl ČSOB věrný patnáct let, jen si v době před krachem IPB odskočil do funkce mluvčího České národní banky, odkomunikoval převzetí IPB jeho původním zaměstnavatelem a asistoval u řady důležitých a důvěrných jednání v této záležitosti.

A opět se vrátil na své původní místo.

Ale to jsou dávno zapomenuté historie. Každopádně v tomto případě jde o cosi jako přestup ze Sparty do Slavie či naopak. Vztahy mezi ČSOB a skupinou PPF, do níž Home Credit patří, byly roky velmi napjaté. Po pádu IPB, jejímž byla PPF významným akcionářem, padla spousta žalob ze strany ČSOB i PPF. Spory ustaly až po letech. Poté, co ve státní režii došlo k urovnání sporů o miliardové částky. K žádnému objímání a smiřování však nedošlo. ČSOB například svého času usilovala o koupi eBanky patřící PPF, ale byla i vzhledem k oboustranné nedůvěře od počátku mimo hru. A Tománek v rámci komunikační strategie líčil v těchto letitých sporech stranu protivnou nejen jako protivnou, ale přímo padoušskou a spřaženou se zločinci z IPB a Nomury. Nyní bude tedy Tománkovou prací líčit tytéž osoby jako zkušené a vrcholně důvěryhodné finančníky. A ti s tím nemají problém. Co bylo, bylo, a sehnat odborníka na komunikaci s veřejností není vůbec jednoduché.

A nejen na komunikaci. Své o tom nakonec ví podle nedávného průzkumu přinejmenším čtyřicet procent v Česku působících firem, které marně shánějí zaměstnance.

Ač nezaměstnanost klesla na něco přes šest procent, pořád leží na kanapi nějakých 311 tisíc lidí.

Český statistický úřad však kromě toho napočítal dalších 220 tisíc, kteří si práci nehledají, nejsou vedeni jako nezaměstnaní, ale chtěli by pracovat. Jde o studenty, matky na mateřské, ale i o lidi ve věku nad padesát let, kteří by pracovat mohli, ale jsou třeba v invalidním důchodu.

Velký díl je také důchodců, kteří by si rádi ještě přivydělali, ale zůstávají doma.

A včil mudruj. Práce jako na kostele, ale nejsou lidi. Náborové inzeráty nefungují. Podnikatelé dokonce tvrdí, že nejde ani o peníze, protože se často na nabízené místo nepřijde nikdo ani zeptat a případně diskutovat o mzdě. Jediná naděje jsou zelené karty, které by umožnily snadné legální zaměstnávání cizinců. A do toho ještě přijde General Motors s tím, že by u nás možná i postavil další fabriku, protože v levných východoevroských zemích žádnou nemá a cítí, že by ji potřeboval. Že by vláda po miliardových pobídkách na vytvoření pracovních míst pro Slováky a Poláky v nošovické automobilce Hyundai vyškrábala dalších pár miliard pro GM a její pro změnu bulharské či rumunské zaměstnance? To by asi bylo nejlepší stavět někde u Břeclavi, aby to měli blíž domů.

Marná sláva, něco je tady špatně a jen slepý to může nevidět. Měkký sociální systém, kde je možné lehce dosáhnout na živobytí, velmi nešťastně dlouhá a navýšená mateřská a benevolentní, pro určité příjmové skupiny nesmírně výhodná nemocenská. To jsou dnes větší překážky pro další růst ekonomiky než ty nešťastné daně.

MfD, 16.7.2007